Dlouha noc.
Byla krasna noc. Nebe svitilo miliardou hvezd a za obzorem zrovna zapadalo posledni ze tri slunci. Prichazela noc. Krasna vlaha letni noc a nebyt zelene zare tolik typicke pro slunecni system Andromeda II, rekl bych ze jsem na Zemi. Ticho najednou prorizl jak ostry sip zvuk sireny. Probral jsem se ze sneni a hrabl po komunikatoru, ktery jsem odlozil na nocni stolek. Prave vcas! Operator oznamoval naruseni prostoru v oblasti Delta XIV.
Sakra
ulevil jsem si.
Tenhle tejden je to uz po treti. Nevim co ti frajeri z hvezdnyho komanda delaj, ze se ty potvory dostavaj az sem.
Automaticky jsem sebral pohozenou bojovou kombinezu a rychlim behem vyrazil k hangaru. Nespal jsem uz vic jak 24 hodin a bylo mi jasne, ze se hned tak do postele nedostanu. Tvare pritomnych, ktere jsem cestou potkaval naznacovaly stejne pocity. Neprestal jsem nadavat ani ve chvili, kdy touchdown odpocitaval posledni vteriny meho startu.
3......2......1......START. Stihacka se odlepila a v nasledujicich peti sekundach zmizela s buracenim v atmosfere.
Zmetci !!!
Spustil jsem dalsi serii nadavek a utiraje krev z nosu serizoval kurz stihacky.
Chcou po nas aby jsme branily posledni linie a nedokazu dodat poradny absorbery pretizeni. Tentokrat si to pokud se vratim jeste na vedeni pekne sliznou se vsim vsudy, parchnti zasrani.
No nic ted se musim soustredit na nadchazejici boj. Ruce se me rozbehly po klavesnici pocitace a do vzdalenosti nekolika svetelnych minut vyrazily paprsky patrace. Za par vterin sem je mel. Napocital sem patnact kousku.
Hmmm tak to dnes vypada na peknou fusku...... zatracene. No nic tak se na ty kluky zlobivy podivame.
Opet jsem "zahral" na klavesnici a cekal s kym budu mit tu cest. Vysledek vyjel okamzite. 14 agresoru byli klasicke "dvoustovky", jednalo se o kulovite bombardery jez dosahovaly v prumeru delky 200 metru. Ale ten patnacty byl gigant v pravem slova smyslu a navic se nikdo s touhle lodi jeste nesetkal. Byl 12x vetsi nez jeho kolgove a urcite 100x silnejsi. Muselo se jednat o nejaky novy typ nebo co, ale jak je mozny ze se dostal az sem, hluboko do vnitrni linie, to mi bylo zahadou. No nic co se da delat. Zaklapl jsem hledi a prepnul na bojovy mod. Na displey prilby me postupne zacaly naskakovat jednotlive sekce lodi a jejich stav. Jak se dalo ocekavat vysledek byl 100%. To zase jednou technici odvedli skvelou praci. S myslenkou na ne, z nichz rada je mymi dobrymy prately, jsem stiskl tlacitko transice.
Ve stejnem okamziku muj stroj rematerializoval 25 svetelnych minut daleko. Kdyz jsem se konecne vzpamatoval z soku, ktery tento zpusob cestovani doprovazel, zjistil jsem, ze se nachazim primo v centru boje. Zaujal jsem okamzite bojovou pozici a pripojil se k me letce.
Kde sakra ses???
ozvalo se mi ve sluchatkach prilby.
Ale, mel jsem nejake problemy se zamerenim, ale uz je to OK
Zalhal sem.
Dobra, tak jdem na to!
Odpovedel ten druhy.
01:35 byl zahajen utok a od tohoto okamziku dostalo vsechno rychly spad.
Presne sehrana palba vsech nasich plavidel sundala z oblohy hned dva stroje. Ovsem odpoved z jejich strany nebyla taky spatna a jeden z nas pro dosti vaznou poruchu musel predcasne bojiste opustit. Ohhh jak jsem mu zavidel.... Ac v pet presto jsme se sehraly a dvoustovky padaly jak zrale hrusky ze stromu. V nasledujici hodine uz zustavali 2 agresori a ti (zrejme se jednalo o chytre jedince) v panicke hruze transitovali neznamo kam. Smesne a to jsem si myslel, ze se dneska uz nevyspim.
Jeceni palubniho alarmu me vytrhlo z opetovneho sneni a vratilo do reality.
Sakra co se zas deje?
Zbezne jsem zkontroloval obrazovky a to co jsem spatril na jedne z nich mnou otraslo. V prostoru necelych 12000 Km pred nami se zjevilo monstrum, jake jsem jeste nevidel. V tom jsem si vzpomel na sjetinu z pocitace, kde tech zmetku bylo 15 a my jich poslaly do haje jen 14. Na dalsi nadavky uz nebyl cas. Obr bez varovani spustil pisnicku smrti a zahral ji opravdu skvele. Jedna jedinna salva a dva z nasich co nestacili rychle zareagovat, explodovali a na moment ozarili okolni temnmotu jasnym, oslnivim svetlem.
Parchant !!! Zasranej !!! to si jeste odskace
Ujelo me do mikrofonu
Mas recht
Ozvalo se z druhe strany.
Vyborne !!! ted to tomu zmetkovi ukazem.
Ackoliv jsme zustaly uz jen tri, rozhodly jsem se ho sundat z oblohy stuj co stuj. Ted byla rada na nas. Presly jsem do uderne trojuhelnikove formace a zahajily soustredenou palbu na nas cil. Jeho stity se ale zdaly byt neznicitelne. Nez nas, ale stacil zamerit, byly jsme uz pryc. Prave rychlost a obratnost byla jedinna vyhoda, kterou jsem proti nemu mely. Vyzkousely jsme jiz vsechno, ale bez zjevneho vysledku. Vse se zdalo uz ztracene, kdyz v tom me napadla posledni moznost a to zkrizit pulsni paprsky. Nekde jsem cetl, ze kdyz se dva vysokofrekvencni paprsky zkrizi, vznikne zcela nova energie na bazy anihilace, ale nikdy nikdo to jeste nepouzil. Jiste bylo provedeno par pokusu, ale skoncily neuspesne s katastrofalnimy nasledky. Proto byly pulsni kanony na vsech lodich hlidany elektronikou, ktera zkrizeni zabranovala. Kdyby se ale odstranil mikrocip, ktery mel toto na starosti dalo by se pulsary manualne zkrizit. Rozhodovani nakonec netrvalo dlouho a stejne jsme jiz nemely nic cim by jsme protivnika prekvapily. Za par minut jsme byly pripraveni. Nase plavidla se zformovala tak aby ke spojeni doslo co mozna nejdale od nas. Nikdo totiz nevedel co se stane. Velice pomalu jsme se k nemu priblizovaly a pak zautocily. V jednom jedinnem okamziku se naraz spojily vsechny tri paprsky a zarizly se do stitu giganta. Vse trvalo presne 1s 38ss. Stit lodi se rozzaril do purpurove cervene a pak lod zmizela. V temze okamziku se i roztrhly hlavne nasich pulsaru.
Dalsi dve hodiny jsme ztravily prohledavanim okolniho vesmiru az do vzdalenosti 10 000 svetelnych let, ale bez vysledne. Po gigantu nebylo ani stopy. Vratily jsme se tedy na zakladnu a tam jsme obdrzely velmi zajimavou zpravu. Na Kote XII se z niceho nic vynoril obrovsky korab a doprovazen silnou cervenou zari explodoval. Ve zprave bylo dale uvedeno ze neslo o normalni transici ale o jakesi morfovani nadprostoru. A jen tak pro zajimavost. Kota XII lezi na opacnem konci galaxye, presne 4 258 548 965 svetelnych let daleko a i ty nejmodernejsi a nejvykonejsi lode zvladaji tuto cestu pomoci 218 transic a cesta jim trva pet mesicu nez se k ni dostanou.
No nic nebudu nad tim uz premyslet. To necham druhym, ostatne sem jen pilot III stihaci eskadry pod vrchnim velenim Pozemske federace a mimo to jsem unaven a jdu spat a to me jeste zitra rano ceka napsat kompletni hlaseni z akce.
Dobrou noc........
(c) 1998 by Cyborg X
