[Předmluva] [Úvod] [Počátky] [Protireformace] [Svítání] [Touha] [Doma]
Genealogie jedné české mlynářské rodiny
Část čtvrtá
Vraťme se však několik let zpátky, na konec třicetileté války...
Druhý syn Václava Kysylky se jmenoval Vít. Narodil se, jak jsem se už zmínil, někdy kolem roku 1622. Poprvé konkrétně se uvádí v roce 1647, kdy zakoupil v Horním Újezdě grunt s rolí a "všeckým od starodávna k němu přináležejícím příslušenstvím" za 290 kop od Jakuba Hurta. Na gruntu váznou ještě dluhy po předchozím majiteli, a tak má Vít splácet úroky nejen po Hurtovi, ale i vdově po Petru Martínkovi a dalším nápadníkům po Ondřejovi Buršovi. Tato tíživá situace, možná i obsazení Dolního Újezda švédským vojskem ke konci války, a vůbec neutěšené poměry ho přiměly k tomu, že z gruntu záhy utekl. Praví o tom zápis v grunt. knize z 24. 5. 1650 . "Matěj, syn Pavla Sejkory ujal a koupil grunt nanejvejš spuštěný, od něhož Vít Kysylko, zmrhaje všecky svršky, sběhl a na nic jej přivedl." Za tři roky se snížila cena gruntu téměř o polovinu na 150 kop míšenských grošů.
Vít však neutekl daleko. Někdy v letech 1650 - 1651 se žení. Bere si za manželku Mandalenu, o rok mladší dceru sedláka a krčmáře Podlubnického, který hospodařil na horním konci Horního Újezda, jak ze jména plyne, v údolí potoka při cestě k Lubné. V již citovaných seznamech dle víry je uveden v Horním Újezdě sedlák Vít Podlubnický, dvacet pět let stár, a jeho žena Mandalena, čtyřiadvacetiletá. V době, kdy ještě nebyla uzákoněna neměnná příjmení (stalo se tak až za císaře Josefa II.), bylo časté a obvyklé, že původní příjmení, resp. příjmí, zaniklo a sňatkem, přestěhováním se, či pod vlivem jiné události, jedinec dostal nové příjmení. V tomto případě se Vít přestěhoval na statek Podlubnických a začalo se mu říkat stejně jako tchánovi - Podlubnický. Toto nové příjmí se uvádělo zejména v pozemkových knihách, zatímco v matrikách se vyskytovalo staré příjmení Kysylko. Vít Podlubnický se v pozdějších letech opět uvádí jako Kysylko, a tak záměna osob je vyloučena.
Tchán byl zřejmě již po smrti. 11.7.1653 si nechává Vít zapsat koupi statku (dnešní čp.50 v H. Újezdě) do pozemkové knihy: "Vít Podlubnický ujal a koupil krčmu(?) s rolí..., po nebo(žtíkovi) Jiříku Podlubnickým na nejvejš jak na stavení, tak i v rolích spustnutou, podle smlouvy za summu 500 kop. Z kteréžto summy za spuštění gruntu na vyzdvižení stavení též (na chybějící) všelijaké přídavky a svršky poráží 260 kop. Mimoto za pálení do (vrchnostenského) důchodu, co nebo(žtík) dlužen zůstal, složiti má. Item co na funus vynaloženo (bylo), poráží sobě 1 kopu. Na roky platiti má, začna o soudě léta 1653 po 4 kopách až do zaplacení. Přídavků ... žádných se nenachází." Přesto, že statek původně patřil mezi nejbohatší ve vsi, dlouhé roky války nepřispěly ani jemu. Jak je vidět ze zápisu, zřejmě vyhořel a vázly na něm velké dluhy. Nebožtík Jiřík Podlubnický byl dlužen nějakému Václavu Pyšnému (zřejmě člověku ušlechtilého původu či litomyšlskému měštanovi, protože se uvádí jako pan V.P.) 64 kopy míšen. grošů. Byl to dluh spojený s gruntem, protože jak dále stojí v pozemkové knize, uznává se dluh jen za 20 kop, protože na grunt, který "na nic přiveden jest", musel Vít vynaložit mnoho prostředků. Syn Václava Pyšného ještě v témže roce (1653) převedl pohledávku za 7 kop hotových k záduší dolnoújezdského kostela, kterému Vít pak po léta platil.
V době revizitace berní ruly v r. 1674 se Vítova hmotná situace asi už zlepšila. Sedlák Vít Podlubnický vykazuje v přiznáních poměrně velký majetek - 50 korců rolí, 2 koně, 2 krávy, 2 jalovičky a 1 svini. Navíc bratr Jan mu splácí jeho dědický podíl po otci na mlýnu na Hraničkách v celkové výši 57 kop 48 míšenských grošů.
S manželkou Mandalenou měli celkem 8 dětí. Justyna se narodila r. 1657, po ní následovala Salomena (1662), další byla Dorotka (1664), která brzy po narození zemřela, a poslední na řadě byla Anežka (1665). Mimo to měl Vít další čtyři děti, jejichž záznam jsem v křestní matrice nenalezl: Baltazar, Rozina, Mikuláš a Petr.
Jedna významná událost vstoupila roku 1680 do života obou rodin Kysilků, jak těch ve mlýně na Hraničkách, tak i těch na statku Podlubnických. Na jaře toho roku, těsně po velikonocích, na velikonoční úterý 23. dubna vypuklo na panství nevolnické povstání, tehdy největší v celých východních Čechách. Od roku 1649, kdy litomyšlského panství se ujala nová vrchnost, hrabata z Trautmannsdorfu, nevýslovně stoupl útisk poddaných jak z náboženského, tak i sociálně - ekonomického hlediska. A to přesto, že r. 1652 hrabě Jan Bedřich přislíbil, že nebude zavádět novoty. Žádal však stále více práce, robot, platů a služeb. Z poddaných se stali skuteční nevolníci. Počet obyvatelstva po válce podstatně klesl, a tak mnohá stavení zejí prázdnotou, jiné usedlosti jsou vypáleny, pole jsou zanedbána, je všeobecný nedostatek čeledi.
V Horním Újezdě v roce 1648 z 32 statků bylo 11 pustých a z 15 chalup 2 spáleny. Situace se mnoho nezlepšila ani během dalších dvaceti let. V roce 1674 bylo v Lubné 7 pustých gruntů, v Poříčí dva, v Horním Újezdě stále ještě pět, v Osíku a Seči po šesti. V té době začíná vrchnost zakládat svá zemědělská hospodářství - hospodářské dvory. Již v roce 1630 Pernštejnové založili nový dvůr u Litomyšle. V roce 1652 vznikl tzv. trautmannsdorfský dvůr v Dolním Újezdě na pozemcích zabraných 5 gruntů a 5 chalup v Újezdě, dvou statků v Osíku a 2 statků v Říkovicích. V roce 1680 zabíral plochu 15 lánů orných polí. Jiný, pro naše vyprávění důležitý dvůr byl založen v Litrbaších o celkové výměře 22 lánů. Také město Litomyšl zřídilo dvůr na svém panství v Desné. Poddaní měli povinnost robotovat na panském 3 dny v týdnu, po dobu žní i celý. Každý grunt musel poskytnout navíc jeden potah. Bohatí sedláci posílali za sebe na panské čeledíny, ale většina ostatních byla nucena pracovat na cizím od rána do večera. Na vlastní pole měli čas až v noci. Útisk se nedal déle snášet ...
O velikonočním úterý se obecní rychtáři, konšelé a sedláci ze širokého okolí sešli v Litomyšli v hospodě zvané u Morejnů a radili se, co počít. Někteří se rozhodli prosit hraběte o ulehčení, radikálnější chtěli vynutit povolnost hraběte násilím. V hostinci došlo k výtržnosti a některý ze sedláků byl dán do klády. V noci byl zapálen litrbašský dvůr. Nazítří 24. 4. hořel i Fridrichov. U Morejnů byli i sedláci z Horního Újezda, mezi jinými i mlynář a chalupník Lukáš Pakosta se svým bratrem Martinem. Pakostův mlýn (dnes Boštíkův) se nacházel o dvě stavení výše proti proudu Desné nad Kysilkovic mlýnem. Pakosta v noci přišel domů a ztropil povyk, že sedláci v Litomyšli byli pobiti či jsou ve vězení.
Výjev ze selské vzpoury r. 1680
Podle obrazu Stanislava Hudečka
Na druhý den, ve středu 24. dubna, se shromáždilo na 500 sedláků před dvorem Pernštýnem, mezi nimi i Václav Kysylko, syn mlynářův. Sedláci vyjednávali s hejtmanem panství Karlem Vilémem Světelským a prosili o ulevení v robotě. Zpočátku to vypadalo hrozivě, kdosi dokonce na hejtmana i vystřelil, ale pak se situace uklidnila, hejtman poddaným přislíbil, že jejich žádost přednese hraběti a kázal rozdat tři sudy piva, aby sedláky uklidnil. Ti se ve čtvrtek v klidu rozešli a vrátili se domů. V květnu zatkli organizátory vzpoury, mezi jinými Lukáše Pakostu, Lukáše Veselíka - majitele svobodné rychty hornoújezdské, Matěje Abraháma z Poříče, Jiřího Lorence z Újezda a Jana Černého - Uhra, zedníka z Bučiny ( - jinde se uvádí, že byl z Osíku). Veselík byl odsouzen ke dvěma letům obecních prací v poutech, zbývající čtyři ke trestu smrti. Poprava se konala 13. srpna u kříže k Morašicím. Lukáš Pakosta byl zaživa vpleten do kola, na něm lámán a do povětří vyzdvižen. Abrahám a Černý byli sťati mečem a Lorenc byl oběšen. Dalším dvěma byla udělena milost (P. Bejvl a J. Čížek, oba z Horního Újezda). Přes dvacet dalších účastníků povstání bylo odsouzeno k tělesným trestům a nuceným pracím. Hrabě dal za spásu duší popravených údajně sloužit na 600 mší.
Pátral jsem v okresním archivu v Litomyšli, zda mezi dalšími odsouzenými nebyl někdo z Kysilků, avšak výsledek byl negativní. Byli vyslechnuti pouze jako svědci události z 24. dubna. Václav Kysylko vypověděl, že slyšel, že by Jiřík Vajda vystřelil proti hejtmanovi, ale jistě, že to neví: ale ví, že Staněk, syn Podhájského z Osíka, "od líce do houfu, tu kde pan hejtman stál, střelil."
Vítova manželka Mandalena zemřela roku 1685. Po dvou letech se pětašedesátiletý Vít znovu oženil - vzal si za manželku Alžbětu, vdovu po Janu Marešovi z Hor. Újezda. V té době se majitelem statku stává syn Baltazar neboli Balcar. Koupil jej od otce dne 2. července 1687 za sumu 500 kop míšenských se závdavkem na hotovosti 200 kop. 12. dubna roku 1702 jako výměnkář v požehnaném věku 80 let Vít umírá. Ani syn Baltazar dlouho svého otce nepřečkal. Zemřel někdy mezi léty 1702-1705 a grunt převzal jeho nejstarší syn Jan. Ten jej však dlouho nedrží a v roce 1718 jej prodává nějakému Matěji Purgkrábkovi. V roce prodeje je Janovi 30 let, je pln síly. Proč tedy statek - a to jeden z největších ve vsi - prodal ? Od té doby není o něm žádných zpráv.
Zatímco Baltazar se usadil v Horním Újezdě na statku kdysi Podlubnických, další syn Mikuláš se v letech 1672-1677 připomíná ve vedlejším Poříčí. Po roce 1677 se však vrací s manželkou Mandalenou do Újezda a záhy (nejpozději r. 1681) umírá. Zdá se, že to bylo na mor, který toho roku zachvátil celé Čechy. Třetí syn Petr Kysylko se po sňatku s Annou, vdovou po mlynáři Janovi Kárském, natrvalo usadil v Poříčí. A z jeho větve pocházejí naši přímí předkové.
K mlýnu v Poříčí patřila pila, kus pole a louka. Předchozí Annin manžel, Jan Kárský, který je v pozemkové knize uváděn jako "mladší", jej zdědil po svém otci v roce 1670. Zemřel o 14 let později, a protože mlýn potřeboval hospodaře a sirotek František pěstouna, v listopadu roku 1684 pozůstalá vdova se provdala za Petra Kysylku, který na mlýně od té doby až do roku 1706 bez zápisu hospodařil. Tehdy dospěl syn Jana Kárského František a matka mu postoupila mlýn za 410 kop míšenských grošů. Petr Kysylka s manželkou a dvěma syny, Pavlem a Jiříkem, zůstávají i nadále ve mlýně.
Starší syn Pavel (nar. 14. 1. 1686) se kolem roku 1707 osamostatňuje. Svědčí o tom kupní smlouva o kus role a paseky z 20. září 1708 mezi ním, jako kupujícím, a jeho příbuznou, Dorotou Kysilkovou z Horního Újezda (zřejmě jeho tetou, vdovou po Baltazaru Kysilkovi). Před rokem 1711 se žení s Marianou, dcerou zemřelého Jana Flídra z Horního Újezda. Kromě dvou děvčat, Lidmily a Kateřiny, se jim narodil syn Jan, jímž tato větev zatím beze stopy končí.
Mladší Petrův syn se jmenoval Jiří Kysylko. Narodil se v Poříčském mlýně 24. 3 .1690. V jedenadvaceti letech se oženil se svou sestřenicí (?) Dorotou Veselíkovou, dcerou po Václavu Veselíkovi z Desné. Museli požádat biskupskou konsistoř o dispens (tj. povolení k sňatku) pro příbuzenství "3. stupně". Rod Veselíků patřil mezi známé a vážené rody v širokém okolí. Rychtář Lukáš Veselík z Horního Újezda byl, jak jsem již výše uvedl, jedním z organizátorů selské bouře v r. 1680. Po Bílé hoře, jako většina zdejších rodin, Veselíkové zůstali tajnými nekatolíky. V roce 1717 nějaký Václav Veselík z farnosti dolnoújezdské byl odsouzen na 1 měsíc veřejných prací za účast na evangelické večeři Páně v obci Sokoleč na poděbradském panství.
Východní Čechy, zejména jejich hornatá část v okolí Poličky, Újezda, Lubné, Svaté Kateřiny a Budislavi se staly navzdory rekatolizaci významným centrem skrytého vyznávání evangelické víry. V tajnosti se konaly náboženské schůzky, věřící byli ve své víře povzbuzováni českobratrskými kazateli z Kladska, Slezska a Prus. Mezi ně patřil například známý Jiří Scharf - Ostrý z Hlavnova, známá postava z Jiráskova Temna. V roce 1732 odešlo ze země 19 osob z Lubné, kteří tak následovali svého souseda Jana Jílka, písmáka a kazatele, který se usadil v bratrské kolonii v Rixdorfu u Berlína. Jeho osudy znamenitě popsala Tereza Nováková ve svém stejnojmenném díle.
S Jiřím Kysylkou se setkáváme znovu až v r. 1734. Mezitím se mu narodilo v Poříčí pět dětí. Nejstarší Veronika brzy po narození zemřela. Ve tři až pětiletých intervalech následovali Alžběta (1717), opět Veronika (1720), František (1724) a Lidmila (1729). Otec Jiří se dostal již do středních let a musel se poohlédnout po vlastním hospodářství. Stále ještě žili zřejmě společně s bratrovou rodinou i rodinou nevlastního bratra Františka Kárského ve mlýně v Poříčí.
Mezi Poříčím a vedlejší Budislaví, na druhém břehu Desné, vznikla v roce 1682 na panské půdě nová dominikální vesnice Kamenné Sedliště. Na popud vrchnosti poddaní z okolních vsi panství odcházejí do Kamenného Sedliště a osidlují vrchnostenské chalupy, či s jejich svolením stavějí nové domy. Na horním konci "... v Poříčí, jinak Kamenném Sedlišti, kdež nová ves vyzdvižena ...", vznikl v 80. letech 17. století panský mlýn s pilou (číslo popisné 41 v Kamenném Sedlišti). Dne 1. ledna 1694 začal na něm hospodařit jakýsi Ondřej Pakosta. Kromě splácení mlýna (160 kop míš.) jeho povinností bylo odvádět z mletí ročně 8 kop stálého platu a "když panský prkna řezati bude, má summu od 1 kopy po 15 krejcarech platiti." V roce 1720 mlýn do gruntu vyhořel. Pakosta znovu mlýn vystavěl, a protože mezitím jeho syn Vavřinec dospěl, 22. 7. 1723 mu předává mlýn a vymiňuje si, aby "... hospodařiti mohl do své smrti jak smluveno jest, kdyby ale manželka jeho po jeho smrti pozůstala, má s hospodářem k stolu jíti, ... každé pečení 1 pecen chleba ... až do smrti míti." Pakostové, jindy také zvaní Kalibánští (podle polní tratě Kalibánka mezi Poříčím a Horním Újezdem), byli rovněž tajní nekatolíci. Vavřinec Pakosta nemohl snášet již více náboženský útlak a ze své touhy po svobodném životě utekl roku 1734 z panství a z Čech do výše již uvedeného Rixdorfu. Sebou odvedl také ženu, svou matku a děti, dále svého bratra Jiřího - pilaře, s jeho celou rodinou. Patent krajského hejtmana v Chrudimi z roku 1735 upozorňuje na něj a popisuje ho následovně: "... tváře dlouhé, na bradě vousy, vlasy kaštanově hnědé."
Mlýn v Kamenném Sedlišti se tedy uprázdnil a dostal se na něj právě náš Jiřík Kysilko. Pozemková kniha doslova píše: "Léta panie 1734 dne 18. aprilis ujal a koupil mlejn s pilou po Vavřincovy Pakostovy, kterej s manželkou, čtyrma dětma y s matkou pro víru z panství zběhl, za summu předešlou 165 kop, nyní ale jest o 170 kop zvejšení, tak za hlavní summu 335 kop." Jakým způsobem ke mlýnu přišel, není možné se dopátrat. Je pravděpodobné, že vrchnost potřebovala na rebelantském mlýně spolehlivého mlynáře. To by ale znamenalo, že protireformace udělala své, a po dvou generacích jsou Kysilkové už věrní katolíci !
   |