[Předmluva] [Úvod] [Počátky] [Protireformace] [Svítání] [Touha] [Doma] [Dedecek]
Genealogie jedné české mlynářské rodiny
Část osmá
Vincenc Kysilka se narodil jako třetí dítě Vincence Kysilky a jeho ženy Marie, rodem Vilímkové dne 25. února 1872.V té době rodiče hospodařili na pronajatém mlýně v Třísníku, kde se narodil i malý Vincenc. Přesto však při křtu jej dal otec psát na Jarošovskou chalupu čp.80. Jak jsem již výše uvedl, na mlýně byli asi ještě tři až čtyři roky a pak nešťastnou shodou okolností přišli o mlýn i chalupu. Tatínek zanechal mlynářského řemesla a dal se do služeb města Litomyšle jako hajný.
Koupili novou chalupu, blízko té původní ...
"Nejstarší má vzpomínka sahá do chalupy čp.80 v Jarošově, než jsme se z ní stěhovali do chalupy čp.72, ale to již naši nevedli obchod. Pamatuji, jak jsem nosíval sváteční červenou sukénku šotýsku, kterou jsem míval rád, což mně utkvělo v mysli. Tenkrát při stěhování jsem dostal výprask, nevím zač, asi jsem něco rozbil. Měl jsem modré pruhy na zádech, byly mi snad ani ne čtyři roky. Maminka ukazovala svému nevlastnímu otci (Krejčímu), jak jsem zřízen. Otec byl prudký a zlé okolnosti, v nichž se ocitl, měly vůbec zhoubné následky."
Malý Čeněk, jak mu začali říkat, vyrůstal v lesích, polích a lukách kolem Jarošova, kde brzo znal každy strom, kámen, palouček a potůček.
Nové Hrady - zámek., reprodukce z J. Otto, Čechy, díl XIII., Praha 1905
"Když byl tatínek hajným, směl pást v lese dobytek. To byl náš dětský úkol. Mívali jsme jednu nebo dvě krávy, ovce a husy. Nejstarší pásli hovězí, mladší ovce a malí husy. Bývalo to hezké pásti v lese, ale když jsme vyvedli po páté hodině ráno a byla studená rosa, bývala nám zima; to jsme vylézali na sluníčko, když někde na příkopě zasvítilo. Honili jsme na několik míst, jež měla svá jména. Nejblíž bylo Na příkopě, kam jsme hnali, byla- li zima. Jindy pod Lipavského les. V tom lese byla planinka jako louka a na ní kvetlo krásných lučních květin, že jsem později ani takových neviděl. A studánka s velmi dobrou vodou. Na tu jsem vždy vzpomínal v starších letech, a když mne někde trápila žízen, vždy jsem zatoužil: Kéž je tu Lipavského studánka. Pastva u Ralousky byla při potoku. Tam jsme měli louku, ale byla to bařina. V tom potoku u Ralousky jsem si ulovil revma do nohou. Tekla tam vždy velmi studená voda z Blažkovy studánky pod Borkem. Vždy jsem si ohrnul kalhoty nad kolena a brouzdal se v ní. Též i celý se koupal."
Dostal tak silné revma, že se ani na nohy nepostavil. Doktor v Nových Hradech ho začal léčit. "Pan doktor mně dal jednu ruku pod kolena a druhou vrchem po lýtku, a jak byly nohy štajf, prudce jakoby v kolenou je zlomil. Potom nařídil doma koupele v teplé vodě, pšeničných otrubách s trochou soli. Když mně to poprvé udělali, omdlel jsem, ale účinkovalo to. Po několika koupelích otok splaskl a pak jsem mohl již vycházet na zahrádku, kde jsem si nohy mazal lihem, v němž byli namočeni mravenci."
Brzy se uzdravil úplně. Asi v roce 1878 začal chodit v Jarošově do školy. Nejstarší sestra Marie docházela poslední rok, Anna chodila již tři roky. "Řídící se jmenoval Břeň. Byl evangelík, učil ve druhé třídě a rád nacvičoval pobožné písně. První můj učitel byl pan Hanče, mladý a hodný. Když mne - po prvé v životě - vyvolal k tabuli, měl jsem právě nové boty holínky. Jak jsem šel k tabuli, zdvihal jsem hodně nohy a dosti dupal, jako bych se botama chlubil. Děti se mně smály.
Velmi brzy však se ten pan učitel dostal jinam a přišel učitel Hendrych, který si na mne velmi zasedl, ani nevím proč, buď jestli jsem se zasmál nebo co. Hned bylo: Kysilka poškole ! Když to bylo asi potřetí, dal jsem se po odchodu dětí do breku a k panu učiteli a prosil, aby mne pustil, a sliboval mu, že mu dám hubičku. Přišel jsem domů uplakaný a tatínek došel k panu učiteli a ptal se, proč mne nechává poškole. Od té doby jsem měl pokoj, učitel si mne již nevšímal.
Po prázdninách přišel nový pan řídící Košut a pan učitel Soukup. To již nastávají mé milé vzpomínky na školu. Já již byl ve druhé třídě s Annou, mladší sestra Františka chodila do první. Nás učil pan učitel Košut, první třídu měl pan Soukup. Pan řídící byl milovník květin. V zahrádce i za okny celé školy bylo nevídaných květů. vyučoval velmi dobře, aspoň já bych býval rád ve škole pořád. Jeho dílem byl celý Jarošov brzy jako vyměněn. Sestra Františka též ráda chodila. Sotva uměla trochu psáti, leckde bylo napsáno: Pan učitel je hezký, já ho mám ráda, on hezky učí. Pan Košut ji měl taktéž rád a za její tězké nemoci ji celé noci ošetřoval. Podle výroku lékaře prý jen on ji zachránil, ovšem jen pro ten rok."
Začala osmdesátá léta. Osudné události ovlivnily život celé rodiny. Nejprve ve věku tří let zemřela nejmladší sestra Tonička na záškrt. Poté, v roce 1883 ji následovala Františka, zřejmě na následky prodělané spály (?). Otec Vincenc zanechal služby v budislavských lesích a nakrátko začal hospodařit na mlýně ve Vranicích.
Koncem roku 1883 se dostal mladý Čeněk na půl roku do německé obce Litrbachy (dnes Čistá u Litomyšle). Otec si přál, aby se syn naučil aspoň trochu německy. Dostal se do rodiny obecního policajta a listonoše Josefa Zoelfela, jehož dcera Marie byla zas na výměně u Kysilku, aby pochytila českou řeč. Národnostní nesváry tehdy ještě vůbec neznali...
Čeněk v Litrbaších chodil i do školy, kde s obtížemi se učil německá slovíčka. Počátkem léta příštího roku, když byl o letnicích doma, přišel dopis z Litrbach, že otci Zoelfelovi je velice zle a "...za nějaký týden přišel list, česky psaný Marií, že její otec zemřel. Když na to teď vzpomenu, hanbím se za sebe, jak jsem se zachoval. Smál jsem se, jak je psaní Němkou napsáno. Možná, kdybych jej měl psát ja německy, ani bych jej tak nebyl napsal."
V tom čase ustoupil otec od nájmu mlýna a rodina se chystala ke stěhování do Svratky. "Se vším nábytkem jsme se přestěhovali v týdnu před Všemi svatými r. 1884." Za týden otevřeli s pomocí strýce Vilímka krupařský krám. Čeněk dochodil ve Svratce školu a přišla otázka jeho dalšího učení.
Otec uvažoval, že dá syna učit se kloboučníkem do Litomyšle, jindy zas do Proseče fajfkařem, jindy, "...když jsem byl umazaný, kominíkem. Když se mne ptali, čím bych chtěl být, říkal jsem, že bych nejraději chodil stále do školy." Že by tady byly kořeny toho, že jeho dva synové si vybrali náročné, ale krásné poslání učitele?
Studovat však tehdy nepřicházelo do úvahy. "Strýček z Proseče navrhoval, ať se učím pekařem a že jeho obchod v Proseči bych pak mohl vésti." Strýc Francek Vilímek se však dozvěděl na svých poutích krajem o volném místě učně ve mlýně v Greifendorfu u Svitav. Protože to bylo na dva roky bezplatně, otec Kysilka se dlouho nerozmýšlel.
"Před sv. Václavem r. 1885 proti chuti mne vedl do učení." Mlynář byl Němec - jmenoval se Dominik Schloegl. Nebyli to lidé zlí, spíš asi lakomí. Mlynářovy děti měly Čeňka rády, avšak, jak píše, dost tam asi vytrpěl. "Mívali jsme k snídani zalitou polévku, den jako den, k ní brambory na loupačku, večer zase tak. K obědu někdy káva, někdy kaše, škubánky apod., k svačině suchý chléb. Buchty, ač je mlynářka pekla málokdy, zato větší množství, dala člověku jen právě k obědu. Ostatní schovala, a co sama nesnědla, zplesnivělo... Uzené vařila plesnivé, takže jsem to nerad jídal. Mlynář by si byl přál, aby vařila lépe; nedala si však říci, pročež za celý čas skoro doma nejedl a hodně pil. Chodil jsem mu zprvu pro víno, potom pro kořalku, třeba tři litry denně."
Mlýn byl o třech kolech a stále bylo na něm plno práce. "V zimě kola zamrzala. Musel jsem mezi ně lézti, vysekávat je, stavidla hnojem umazovati. Na jaře, když přišlo po tuhé zimě tání, moc se rozvodnilo, voda z lednice pronikala do mlýnice dírami pro hřídel. Musel jsem díry hnojem ucpat a vodu, která přece vnikla, přes půl noci vynášet. Dvakrát jsem též mohl přijít k úrazu. Byl jsem tam asi šest neděl, kdy mlynář odešel a já sám mlel. Ani již nevím jak, nejspíš při mazání palců se mně dostala ruka do trýbu. štěstí, že netekla voda na kolo a byl hned po ruce člověk, který otočil kolem zpět. Po druhé to však bylo horší: Sesmekl se hlavní řemen na řemenici, která byla před palečním kolem na hřideli. Jak jej chci nahazovat, chytil mne od řemenice klín na prsou za kabát, takže jsem udělal přemet na druhou stranu. Kolo se točilo, nohy mně šly do palečního kola. U kola bylo velmi těsno, pod ním byly vysoké kamenné žlaby, aby, když vnikne voda do mlýnice, kolo se nemáčelo. Nezalekl jsem se však nic a pamatoval, aby mně rameno nechytlo za nohy, neb by mne bylo do toho žlabu vtáhlo a kolo rozdrtilo. V té chvíli, než mne rameno mohlo zachytit, uchýlil jsem nohy a ležel pod hřídelem, odkud jsem vylezl šťastně ven. Tehdy to strhalo hlavní řemen a ohnulo hořejší transmisi. Ještě jsem měl strachu, co dostanu od mlynáře. Pravda, pohuboval, ale byl celkem rád, že to tak dopadlo."
V učení u mlynáře Schloegla byl Čeněk dva roky. V polovině října 1887 dostal výuční list, doma pobyl asi čtrnáct dní a poté šel na své první skutečné místo. U Nových Hradů, kde se Novohradka spojuje s Vranickým potokem, stojí velký mlýn pod Polánkou. Majitelem tohoto mlýna byl nějaký Hanka. Jeho manželka Matylda byla vlastně Čeňkovou tetou - sestřenicí jeho maminky.
Za svobodna se jemenovala Mudrychová a její matka Veronika, která v té době žila jako vdova na výmenku ve mlýně, byla sestrou Anny Vilímkové, manželky mlynáře Dominika Vilímka.Obě byly dcery Martina Suřicka, mlynáře z Roudné.
Petrasův mlýn u Nových Hradů v údolí Novohradky, 1 km
vzdálen od mlýna na Polánce.
Reprodukce z J. Otto: Čechy, Díl XIII., Praha 1905.
Čeněk pod Polanku chodil již jako malý chlapec s maminkou. "Pod Polankou ve mlýně se mně moc líbilo. Byli to prátele upřimní a přející. Hankovi měli čtyři dcery, nejstarší Marie byla o 4 leta mladší mne. Měli kolik pokojů a v nich krásných věci, které jsem vždy obdivoval, jako staré hrací hodiny, krásný starožitný psací stůl, krásnou skleněnou slepici, jak sedí na hnízdě, obrazy a pod.
Potom jsme probíhali mlýnem, kdež se mně nejvíce líbilo, když cinkal u složení zvonek. Ve dvoře bylo plno drubeže, kachen, slepic a topek... Měli též před okny květinovou zahrádku pěkně upravenou a v ní altánek, hezký, to všechno jsme prolezli." Po deseti letech, koncem roku 1887, přišel Čeněk znovu do mlýna pod Polánku, tentokráte jako mládek.
"Okolo Všech svatých jsem přišel pod Polánku. Bylo mně tam zprvu smutno, neb již to bylo jiné, než jak jsem tam chodil z Jarošova. práce bylo mnohem více než v učení. Též se udála ten čas, co jsem tam přišel, velká zima a tak mně bylo ze začátku dost krušno. Na vánoce jsem domů nešel. Strávil jsem svátky přijemně mezi Hankovými ve světnici. Jinak však když se mlelo, jsem do světnice nepřišel, jen k jídlu. A když bylo pilno ve mlýnici, i to jídlo mně bylo donešeno. Byl tam stárek, mládek, já, čeledín, tři služky a ještě často nádeníci. Dříve jídal s pány jen stárek, ostatní chasa jen v kuchyni, ale já jsem zrovna jedl s pány a se stárkem, což druhým bylo divné. Tam bylo velmi dobře na stravu. Mimo pátek každý den maso a příkrm, káva dvakrát denně, chleb bílý. Každý, stárek, mládek i čeledín dostali pro sebe pecen, a když dojedli, dostali jiný. Hankovi při mlýně pecnařili; chléb se pekl kolikrát denně a vozili jej do Poličky, kde měli sklad, rovněž i v Proseči měli sklad."
Do mlýna pod Polánkou chodíval často z Litomyšle profesor Novák a jeho paní Tereza Nováková, slavná spisovatelka venkova východních Čech. Pobývali tam i na letním bytě. Čeněk se spřátelil s mladým Arnoštem (Arne) Novákem, pozdějším profesorem na brněnské Masarykově universitě. Setkání s Terezou Novákovou mělo na Čeňka velký vliv a její knihy z rodného kraje - Jan Jílek, Drašar, Jiří Šmatlán a Děti čistého živého patřily mezi jeho nejmilejší po celý život.
Hankovi v té době začali podnikat. Pokoušeli se dolovat snad uhlí, snad "...mysleli, že přijdou na stříbrnou žílu podle starých pověstí. Začali kus nad mlýnem. Bylo to však marné. Stálo to moc peněz a Hankovi zabředli do dluhů." Počátkem 90. let přišel mlýn na buben. To už tam Čeněk nebyl. Někdy v roce 1889, když se Hankův majetek rozpadával, povolal otec Čeňka domů, do Svratky, kde začal hospodařit na bývalém Hartmanově mlýně.
Čeněk pomáhal otci ve mlýnici i při polních pracech. Měli se co ohánět, zejména potom, co matka onemocněla.
"U nás však že jen to prostší živobytí se vydalo. Matka stále stonala, až v květnu 1891 zemřela. Otec se podruhé oženil. Já jsem doma pomáhal, ale nic jsem z toho neměl."
V únoru 1892 odešel Čeněk z domu do Sádku u Poličky, kde půl roku stárkoval v mlýně u Lidmilů. Líbilo se mu tam a měli ho rádi. V létě 1892 se však zase vrátil, neboť doma ho otec, již šestapadesátiletý, potřeboval ke mlýnu, protože sám již tak nemohl vše zastávat. Otci v té době vypomáhal i strýc Franc Vilímek. V jedenadvaceti letech na jaře 1893 musel Čeněk do Litomyšle k odvodu. Odveden, stejně jako následujícího roku, kdy byl po nemoci. Potřetí byl u odvodu r. 1895 a i tentokráte zůstal neodveden (untauglich, schwach, starke Kellen) - následek revma, které ho od mladí neopoustělo.
V červenci 1895 po krátké nemoci zemřel otec Vincenc. "Po otcově smrti mně již nastala starost o mlýn.Nejdříve starost o střechy, všude teklo." Částečně je pobil šindelem, z části plechem a z části lepenkou.Bylo zapotřebí nové vodní kolo a moučnice do mlýnice.V práci utíkaly týdny a měsíce jeden za druhým. Čeněk se stal kmotrem dětí sestry Marie, byl i na svatbě druhé sestry Anny s Adolfem Venzarou. Po otcově smrti bydlela sestra Anna s manželem a synem Ludvíkem (*1895) ve mlýně.
Vincencie Strnišťová (1820 - 1900), matka Ferdinanda Suchého
Přišla doba, kdy nový hospodář na mlýně musel se začít poohlížet po nevěstě. Ve svých vzpomínkách o tom píše (na rozdíl od jiných příhod) velmi málo. Porodní bába Vincencie Suchá, roz. Strnišová mu dohazovala neúspěšně nějakou Zavřelovou z Chlumětína, podruhé, koncem roku 1898 namluvila mu svou vnučku Stanislavu z rodiny Suchých z Cikánky. Jejím otcem byl Ferdinand Josef Suchý (1846-1921), toho času správce pilníkárny na České Cikánce a zároveň svratoušský starosta.
"O vánocích 1898 jsem se švagrem Havlem šel na Cikánku k Suchým za dohozenou nevěstou. Pantáta měl se ke mně příznivě a tak jsem tam šel zase. A přišlo to skoro samo, neb asi po třetím jití bylo již jednáno o svatbě. Tenkrát při třetí besedě vzal nastávající pantáta kalendář a prstem v něm ukazoval, kdy by mohly ohlášky vyjíti. Nato v lednu byli jsme již společně na hasičském plese a 9. února 1899 byla již veselost." Nevěsta, ani ne třiadvacetiletá, pocházela z vážené rodiny Suchých, která své kořeny měla v sousedním Svratouchu. Její historií se zabývá paní Miroslava Suchá z Prahy, manželka Bohumila Suchého, bratrance mého tatínka.
Prvním písemně doloženým předkem byl Martin Suchý, poddaný panství rychmburského, zahradník ze Svratoucha. Narodil se kolem roku 1599. V Soupise poddaných dle víry z r. 1651 je uveden jako zahradník ze Svratoucha, ženatý s manželkou Mandalenou, náboženství nekatolického. Dle berní ruly (1654) je doložen již jako sedlák s 35 korci rolí. O dvacet let později se uvádí po Martinovi nový hospodář Matěj Suchý, pravděpodobně jeho syn.
Generace střídá generaci. Sedláci, zahradníci, tkalci. Až Jan Josef Suchý (*1744, +a.1807) odchází ze Svratoucha a na čas se usazuje na Rychmburku, kde je dozorcem a panským šafářem. Později přesídlil na Českou Cikánku, kde se usadil na panské hospodě (čp.11). Po jeho smrti převzal hospodu syn Josef (*1785), jenž se později odstěhoval do Nového Města n.M., a šenkýřem se stává bratr Jan (*5/8 1775 na Rychmburce, +27/3 1850). Oženil se s Annou Kynclovou ze Svratoucha, s níž měl syna Ignáce (*31/5 1819, +10/2 1861), který rovněž celý svůj život šenkoval. Jeho manželkou byla výše zmíněná Vincencie Strnišťová (1820-1900), dcera dlouholetého svrateckého učitele Josefa Strniště. Ignác a Vincencie Suchých měli tři syny. Nejstarším byl Ignác (1844-1906), řídící učitel na Křižánkách a v Rožmitále p. Třemš., Ferdinand Josef (1846-1921) byl druhým v pořadí a nejmladším byl Karel, obchodník ve Svratce a Hlinsku. Ferdinand Josef Suchý (*17.1.1846 Č.Cikánka, +20.9.1921 Č.Svratka) se oženil r.1870 s.Terezií Hartmanovou, dcerou mlynáře Hynka Hartmana ze svrateckého dolního mlýna čp.80.
Dopis Vincence Bureše, vojína u 6. prap. 21. inf. regt. v Hercegovině, Stanislavě Suché (z r. 1896)
Měli početnou rodinu 12 dětí, z nichž dospělosti se dožilo pouze sedm. Třetí v pořadí byla náše babička Stanislava, řecená i Slávka, narozená 7. května 1876 v Zámku Žďáře na Moravě, kde tehdy otec s matkou pobýval. Manželka Ferd. Suchého Terezie Hartmanová, zemřela roku 1892 a nedočkala se sňatku své dcery Stanislavy. Nikdy si nepomyslela, že na starém Hartmanově mlýně, odkud před čtvrtstoletím odešla za svým mužem, budou potomci jejich rodu opět po dlouhá léta hospodařit.
Ferdinand Suchý se svou druhou manželkou Otýlií Fixovou. Foto z 8.9.1907
Po dvanácti letech se vdovec Ferdinand, nyní správce, nebo dokonce ředitel pilníkárny, podruhé oženil. Za manželku si vzal 32 letou Otílii Fixovou, s níž ve věku 59 let měl ještě jednu dceru, rovněž Otílii (5/6 1905), provdanou pak za říd. učitele J. Novotného z Chotouchova. Vztahy mezi dětmi z prvního manželství a nevlastní matkou Otílií nebyly nikdy dobré a po smrti otce (20.9.1921) ochladly docela.
V rodě se traduje zajímavá historka o velké lásce mladého Ferdinanda Suchého k dceři Karla Havlíčka Borovského, Zdence. Byla to prý láska opětovaná, ale náš pradědeček se musel Zdeny Havlíčkové vzdát, protože její úloha dcery národa byla neslučitelná s životem v zapadlém venkovském městě. Údajně existoval ještě ve 20. letech tohoto století prsten po Karlu Havlíčku Borovském, který Ferdinand od Zdeny dostal. Dnes je místo jeho výskytu neznámé.
Ferdinand Josef Suchý (1846 - 1921) v rodinném kruhu. Vlevo dcera Marie, provd. Burešová (1882 - 1952) se synem, vedle ní její muž Rudolf Bureš (1878 - 1953), sedící dcera Bohdana, provd. Vodičková (1889 - 1920), sedící syn Bohumil (1877 - 1952), syn Ladislav (1887 - 1941) za stolkem s půllitrem piva, druhý zprava Ferdinand J. Suchý (1846 - 1921), správce pilníkárny na Č. Cikánce, tchán Čeňka Kysilky. Snímek zřejmě fotografován v hospodě na Čachnově v l. 1908 - 1909.
Loučení Ladislava a Bohumila Suchého s otcem a sestrou Bohdanou na Č. Cikánce. Snímek vznikl ve stejné době jako předchozí fotografie.