[Předmluva] [Úvod] [Počátky] [Protireformace] [Svítání] [Touha] [Doma]
Genealogie jedné české mlynářské rodiny
Část šestá
Skončil jsem své předchozí vyprávění v 30. letech minulého století ve vesnici Vranice na hranicích litomyšlského a novohradského panství. Mladší syn mlynáře Václava Kysilky z Vranic, Jan Kysilka se oženil s Annou Paťavovou, dcerou Václava Paťavy z Jarošova čp.74.
Chalupa na konci Jarošova byla bez čísla. Možná,
že právě tady
se narodil pradědeček Vincenc Kysilka (*1836). Foto 1988
Svatbu měli koncem léta 1836 (30. srpna). Dva a půl a měsíce před sňatkem byla uzavřena mezi nastávajícími manžely smlouva čili "kontrakt svadební":
Dnes njže psaného dne a roku mezy Janem Kisilkau, wlastnjm synem
Wáclawa Kisilky ze wsy Wranjc k obcy Jarossowský panstwy města Lythomissle
přinaležegicy s wůlý a wědomjm geho otce gakožto ženjchem z stranj gedné, pak
Annau, wlastnj dcerau Wáclawa Patiawy ze wsy Jarossowa, též se swolenjim gegího
wlastnjho otce z druhé strany, nasledugícý swadebnj kontrakt dobrowolnie umluwen, a až
na dochownj spogenj k nezrussitedlnému zachowanj uzawřen gest byl.
1ně: Předewssim tyto nastawagicy manžele sobie k budaucymu stawu manželskému lásku a
wiernost manželskaeu až do smrtj nezrušitedlnie zachowati weyslownie jsau přislibili,
z ohledu pak [časného] zaopatřenj mezi obogima kontrahirugicima stranami nasledugicy
umluwa docilena byla.
Za 2hé Otec newesty Wáclaw Patiawa gménem wěna ženjchowy Janowy Kisilkowy a geho
nastawagicy manželce newěstě Anně Patiawowy respectivedveři swe, do gegich
společného wlastnjctwy upisuge a odewzdawa, onau, gemu del knjhy grunownj jarossowsky ab
ao. 1766, fol. 409, wlastnj přinaležegicy pod Nr. Cons. 74 we wsy Jarossowie ležicy
chalupu, y s tau k nj patřicy zahratkau gak se wssjm prawm a příslussenstwjm k nj od
starodáwna patřicym a wsse co hřebem přibito, a wápnem obwrhnuto gest, w hlawnj ceně
obaustraně dobrowolně smluwené pr. 100 f. Conv. M., to gest Gedno sto zlatych w
střibře dle snessenj bytewalné myncy poustupuge, kterážto hlawnj cena trhowa dle
wůle poustupugiciho otce Wáclawa Kisilky na geho požadanj od nastupugicych budaucých
manželůw k zaplacenj přijde, do času zaplacenj wssak ta sama trhowá cena na této
postaupené chalupě gakožto specialnj hypotéce zaugisstěna zůstáwá. Při jednom
vssak otec neviesty Waclaw Patiawa při této tímto nastawagicym manželům do gegich
wuplneho wlastnictwy poustupené chalupě gak sám pro sebe, tak y pro geho njnegssy
manželku swau Weroniku až do smrtj obauch k bezauplatnému užiwanj nasledugicy weymenek
wihražuge. a. Pokojnj byt s hospodařmi w gedné swětnicy při gednom teple a swětle,
kdiby ale budaucnosti dobré srownanj nenasledowalo, tehdy nastawagicy hospodař powinen
gest zwlasstnj wegmeničnau swětničku na geho wlastnj náklad pro wegmenicy wystawět.
b. Ze zahrady třetj djl každoročně gak z tráwy, tak zowocie. c. Gednu komoru dolnj,
mysto we sklepge pro zemsky gablka a zelý, gak ...chléwa pro drženj 1 kusu howězího
dobitka. Ostatně taky nastawagicy budaucy manželé, wssechnj gak cys. král. daně, tak
y také wrchnostensky, obecnj a ginssy powinnostj od dne duchownjho spogenj, gakožto od
času nabitého wlastnjstwy na tuto gim postaupenou chalupu samy ze sweho w patřicym
čase pořadně wibeywati weyslowně se zawazujau. Dále otec newěstj Wáclaw Patiawa se
zawazuge dceři swé respecctive newěstě Anně y hned po skončené kopulacy 1 krawu in
natura wydati.
Za 3ti. S tjmto zestrany newěstj od gegiho otce obětowanym wěnem docela spokogenj
ženich Jan Kisilko, a geho otec Wáclaw Kisilko posledněgssy gmenem protivěna
následugicy mohowitost yhned po duchownjm spogenj ženichowy Janowy Kisilkowy náležitě
wydati se uwoluge. Na hotowych peněziech čtiry sta zlatých we střibře, i.e. 400 f.
CM, které nápodobně do společného wlastnictwa tjm wjce přinaležegi, poněwadž
newěsta ženichowy spoluwlastnost chalupy poustaupila, a na tak wesskere njnegssy a
budaucne nabytj gmenj gakožto společnj wlastnost těchto nastawagicych manželůw
pozorowané bytj, a až do zaplacenj tohoto protiwěna otec ženicha Waclaw Kisilko
těchto 400 f. CM na geho we Wranicych pod N.C. 8 ležicim mlyně sub specialni hypotheca
pougisstuge. Pak otec ženicha, gemu swemu synu y hned po skončené kopulacy 1 kráwu, 2
peřiny, gednu 9ti loketnj a druhau 5ti loketnj s dwogemi powlakmi y šatnj truhlu a 1
Garmaru in natura odewzdatj slibuge a se zawazuge. Daleg otec ženicha Wáclaw Kisilka
synu swému resp. ženichowi Janowi a newěstě Anně Patiawowy na čas obauch žiwobití
k gegich bezauplatnému užiwanj ... lauku tak zwanau hornj u wyměřenosti pr. 1 1/3
měřice, z které nastawagicy manželé gen toliko cys. král. daň samy ze swého
platjtj powinny budau.
Ostatně za 4té. Mezy ženichem janem Kisilkau, gak newěstau Annau Patiawowau, na pád
gednoho neb druhého předemřenj následugicy dědična úmluwa, s dorozumenjm gak otce
ženicha tak y newěsti wigednana byla, totiž wygednali obě strany mezy sebau gedno
mislně, že kdybi geden neb druhy z nastawagicych menželůw bez zanechanj tělesného z
téhož manželstwa possleho dedice předemřel, tehdy při žiwobitj pozustala strana,
tři čtvrtiny weškere mohowitosti po předemřele straně pozustalé dře předpisu ....
k budaucymu kssaftowanj zachowan byti musy, kdyby wssak při aumrtj gedné neb druhé
strany potřebné dědice z téhož manželstwa posslé na žiwu byly, tenkrate při
žiwobytj pozustalá strana s těma pozustlima djtkama gentoliko djl rowny wssak do swého
auplného neobmezeného wlastnjstwy podosahnutj má. Wsse wěrně a bezelstně a .....
přitomny swadebnj kontrakt a spolu smlauwa dědična, která gak od obogich
kontrahirugicych stran, tak y také od 3 bezesskodně dožadanjch swědkůw podepsana
gest, k zgisstěnj obapolnjch záwasků na předcházegicy powolenj Slawného Magistrátu
města Litomissle w knjhy gruntownj wtělena, a kde patři wyznamenana býti.
W Jarossowě dne 13ho Juny 1836
Jan Kisilka ženich +++ Anna Patiawowa newěsta Waclaw Kisilka otec +++ Wáclaw patiawa
otec newěsty podepsal oba dožádané Joh. Erban Jan Konrad Hradeczky Zeuge dožádanj
swědek Kaspar Wilím dožádanj swědek
Anna Kysilková (*1848), dcera Jana Kysilky a Anny
Paťavové,
později provdána Lněničková v Jarošově. Sestra Vincence Kysilky staršího
Úmyslně nechávám v textu celý text smlouvy, navíc napsaný starým pravopisem. Místo ou se psávalo au, g nahrazovalo j, j zase se psalo místo dlouhého měkkého i, není ustálen pravopis tvrdého a měkkého i atd. Navíc používání čárek, určitých tvarů, mezer mezi slovy, splývání předložky se slovem je zcela náhodné, asi tak, jak to úředník zrovna napsal. Jako dalšího všimněte si, prosím, že ženich ani nevěsta nejsou jmenováni poctivým mládencem a poctivou dívkou, jak je tomu v jiných smlouvách té doby. Totiž již v předchozím roce, 11. listopadu 1835, Anna porodila dceru Kateřinu a Jan zanedlouho nato uznal své otcovství a byl, docela pravděpodobně, ke svatbě rodiči donucen. Od podpisu této svatební smlouvy až do data sňatku uplynulo dva a půl měsíce, což nebývalo obvyklé. Obvykle se svatba konávala ještě v témže daném měsíci. Malá Kateřina asi zemřela ještě před svatbou. I to mohl být důvod pro jeho zpoždění. Na cestě však už bylo další dítě.
Na Boží hod vánoční L. P. 1836 spatřil světlo světa chlapec, který dostal jméno Vincenc Kysilka. Jeho budoucí syn, také Vincenc (a jinak můj dědeček) někdy během 2. světové války sepsal své paměti, které počínají právě v této době. Jeho vzpomínky se nám stanou podkladem pro líčení dalších osudů našeho rodu.
Po Čeňkovi (počeštěná forma jména Vincenc) se Janovi a Anně narodily další čtyři děti, z nichž zřejmě přežila jen nejmladší Anna (*1848), která se později provdala za krejčího z Jarošova, Václava Lněničku, jehož potomci dodnes v Jarošově žijí. Krátce nato otec Jan v mladém věku umírá. Vdova Anna drží chalupu č. 74 do roku 1849, kdy ji prodává Josefu Ludvíčkovi z Oseka.
Mladý Vincenc se musí postarat sám o sebe. Učil se u svého strýce Václava v dědečkově mlýně ve Vranicích mlynářem. "Potom dělal na Haberkách u Nových Hradů, to tam byl ještě mlýn, ne jen pila. Dlouho tam nebyl a dostal se přes jeden mlýn níže jako mládek k Vilímkom v Dolanech (zvaný rovněž na Vápence - pozn. KK), taky na Novohradce."
Bylo to asi někdy koncem roku 1853. Na mlýně hospodařil mlynář Dominik Vilímek, jenž jej zdědil r. 1840 po svém otci Františkovi. František Vilímek přišel na vápenecký mlýn v Leštině na novohradském panství roku 1815. Do té doby byl krupařem ve Vys. Mýtě Narodil se 29.1.1780 v Častolovicích čp.2 v mlynářské rodině Jana Nepomuka Vilímka a Terezie Kopecké. V roce 1808 se oženil s Marií Magdalenou Harnachovou, dcerou Václava Harnacha, městského polesného a souseda z Vysokého Mýta. V roce 1814 se jim narodil syn Dominik, o němž se zde hovoří.
Dominik Vilímek (1814 - 26. 1. 1854 na TBC) celý život mlynařil ve Vápeneckém mlýně v Dolanech. Roku 1839 se oženil ještě ne s osmnáctiletou Annou Suříčkovou, dcerou krupaře a mlynáře Martina Suříčka (Širůčka) z Roudné 67. Za rok po svatbě, 19.8.1840 se jim narodila dcera Marie, budoucí žena Vincence Kysilky.
Marie Vilímková. *1840, Fotografie z doby služby v Litomyšli kolem let 1858 - 1864
"Když tam přišel, byl naživu ještě dědeček Vilímek, který si rád zavdal. Můj otec mu chodíval pro kořalku, nač měla Vilímková, moje babička, zlost. Dědeček byl bez ruky, museli ho i strojit, holendr jak na něm dělal kroupy, utrhl mu ruku, myslím pravou. Stárkem tam byl Josef Krejčí z Proseče. Brzo se však dědeček rozstonal a také zemřel. Můj otec vypravovával, že té noci mlel a četl v kalendáři.Vtom děti u lůžka spustily křik. Dědeček právě umíral a otec v témže okamžiku musel zastavovat vodu, neb mlejn se porval, mnoho palců se zuráželo, jen to praskalo. Tam šla dvě až tři kola a stalo se to u toho složení, které mu kdysi utrhlo tu ruku. Potom se babička vdala podruhé. Vzala si stárka Krejčího - mlejn to potřeboval."
Vincenc Kysilka zůstal v mlýně nadále. Učarovala mu nejstarší mlynářova dcera Marie (taky jinde Marianna). A ani on nebyl mladé dívce lhostejný. "Jídali u jednoho stolu a ona se naň tak zadívala, až prý jí lžíce upadla." Maminka Vilímková však jejich lásce nepřála a jistě si oddechla, když zanedlouho (asi koncem roku 1857) musel mladý Vincenc k odvodu do Litomyšle a narukoval do války s rodící se Itálií.
S Marií si po celou dobu pilně dopisoval. "...štus psaní byl u nás, rozházelo se to na půdě. A v tu dobu, kdy byl na vojně, richtováni jí byli ženiši, z Nových Hradů, ba i ze Svratky jakýsi Sádovský z horního mlýna. Ona však žádnýho nechtěla a raděj šla do služby do Litomyšle, kde pobyla čtyři roky na dvou místech, v zámku u důchodního a v jednom obchodě máselným. Bývala až provazama bita a jen po svým jednala, ale nečekalo ji moc velké štěstí. Taky to z lásky nebejvá vždycky tak podařený."
Vincenc pobyl na vojně celých sedm dlouhých let. Byl v Terstu, Benátkách, Veroně, Padově a Milánu. Narukoval ke kanonýrům, ale celou dobu své vojny prožil jako osobní sluha u hejtmana Čermáka a do žádné bitvy se nedostal. Hejtman byl člověk hodný, sluha mu asi vzorně sloužil a tak dostal za své služby svícen (-kam se asi poděl ?). Ani jednou nebyl na dovolené pro tu dálku. Naučil se italsky a trochu německy. Domů přišel jako sedmadvacetiletý asi v roce 1864. Za vojenskou službu dostal záslužný metál, se kterým se nerozloučil ani po smrti.
Z dědečkových pamětí si můžeme učinit obrázek o povaze jeho otce. Zmiňuje se o ní na několika místech. Byl to zřejmě pohledný mládenec. Určitě byl dost lehkomyslný, důvěřivý a nestalý, jak poznáme z dalšího vyprávění. Na druhé straně byl prudký a snad i násilný a pod vlivem okolností i dost pil. Měl rád zábavu, byl veselá kopa, měl rád děvčata ("Jak se dalo, přitočil se k mladému děvčeti a hned sahal na cicínko") a připravil své manželce horké chvíle, byť (jak dál píše dědeček),"ruku na ni nikdy nevložil". Přes vůli matčinu Vincenc si odvedl Marii z Vápeneckého mlýna a založili si domácnost v Jarošově.
"Zavedli si obchůdek krupařský a trafiku tam nad rybníčkem, jak se přichází od Vranic, tam bývala po levé straně malá chaloupka." Po roce se jim narodila dcera Marie. Plánovaný sňatek rodičům tentokráte překazila prusko-rakouská válka. Později vzpomínala dcera Marie. "Když mi byl rok, vypukla pruská válka. Tatínek vždy vypravoval, jak zasel len (-měli snad také pole nějaké pronajaté) a právě když z pole přijeli, svačili a pořadník (policajt) přišel poroučet, že v 48 hodinách musí být tatínek v Josefově u pluku a já jsem si hrála na zemi a vtom prý jsem se postavila na nohy a tak tatínek přiskočil, natáhl ruce a pojď má Mařenko a já prý k němu šla. Jak prý mu bylo, když musel pryč, že se povědít ani nedá. Dostal na ruku 3 zl. (tzv. handgeld), za ty mi koupil náušnice, které mam doposud."
Táhl zase na Itálii a celou válku přečkal v Laipachu (Lublani). Když se vrátil, koupili si novou chalupu, prodávali kroupy, tabák, zařídili si i šenk. Tehdy se usmířili s matkou Vilímkovou - provd. Krejčí. Na chalupu potřebovali peníze, a tak " ..tehdy si šla maminka do Dolan pro svůj podíl, který ji nechtěli vydat, takže jej musela soudně vymáhat. Sešla se tehdy matka s dcerou ve Skutči u soudu a prý se obě daly do pláče." Marie nakonec svůj podíl dostala (asi 500 zl.).
Teprve až nyní se mohl Vincenc se svou Marií oženit. Přešel na katolickou víru, aby si definitivně usmířil tchyni. Sňatek se konal 20. srpna 1867 v mladočovském kostelíku, čímž bylo legitimováno narození dcery Marie. Začalo se jim dost dobře dařit, lidé je měli rádi, Marie udržovala vše ve vzorném pořádku a Vincenc chalupu opravil a přestavěl . Toužil však po mlýně. V té době se vyskytl k nájmu mlýn v Budislavi "v Třísníku". Vincenc jej najmul na 3 léta (asi 1869-1872). Dcera Marie opět vzpomíná: "...škoda, že jim nebylo přáno tam zůstati na dobro, tam to bylo hezké a tuze dobře se jim vedlo. Mletí měl otec dost a pila též při tom byla, i řezání dost."
Manželé Antonín a Marie Vilímkovi z Proseče Dobová fotografie kol. r. 1889
Roku 1869 se v mlýně narodila druhorozená dcera Anna a 25. února 1872 i jediný syn Vincenc, můj dědeček. Obě děti však byly psány při křtu na chalupu v Jarošově. Marie Havlová píše, že nemohli rodiče ten budislavský mlýn koupit, "jelikož měli v Jarošově tu chalupu."
Tehdy se oženil nejstarší bratr Marie Leopold Vilímek a převzal od svého nevlastního otce Josefa Krejčího Vápenecký mlýn v Dolanech, který mu téměř již před dvaceti lety odkázal otec Dominik Vilímek. Josef Krejčí, kterému bylo tehdy asi padesát let, se dozvěděl o mlýnu v Budislavi a neboť Vincenci Kysilkovi právě končila pachtovní smlouva, zakoupil sám ten mlýn a začal na něm hospodařit. Nebyl tam však spokojen, a proto se rozhodl mlýn prodat. "Tak nabízel mýmu otci mlejn ke koupi, a protože se to tatínkovi líbilo, sháněl kupce na svůj šenk a chalupu prodal. Tak nastala ta nejrozhodnější chvíle pro nás všechny." Mlýn se totiž rozhodl koupit i strýc František Vilímek, třetí bratr Mariin. "Strýc Ouřeckej, můj kmotr, navedl strýce Francka, aby koupil třísnický mlýn pro sebe. šli právě oba - Ouřeckej i Francek - kolem našeho Jarošovského šenku, kde se právě pil litkup naň, na šenk, ba se oba bezpochyby stavili, ale letěli rychle do Budislavě, aby od dědečka sami mlýn koupili. Svou skutečně provedli včas. Dědeček Krejčí netušil, že už tatínek chalupu prodal. Když tam tatínek přišel, bylo již pozdě. Zůstal bez výdělku, bez zaměstnání, bez živnosti." Byli nuceni koupit novou chalupu v Jarošově, blízko původní hospody.
V roce 1874 se narodila třetí dcera. Dostala jméno Františka. Za čtyři roky nato poslední dítě Antonie (*1876). "Toniččiny křtiny pamatuji, i to, že byla velmi hezké a chytré dítě. Brzy chodila i mluvila. Když jsme si hrály my děti na kucibabu, chtěla si již hrát s námi. Uvázali jsme jí šátek na čelo a ona s velkou radostí pobíhala a nás se chytala. přitom měla otevřená ústa; maminka ji napomenula, aby zavřela pusu, a ona šla zavírat dveře, což nám přišlo velmi k smíchu. Když jí bylo ke třem rokům, stonaly v sousedství děti na záškrt a několik jich zemřelo. Taky Tonička začala být nevrlá a plakala. Maminka však ani nepomyslela, že by též měla tu nemoc dostat. A tak, když plakala, myslila maminka, že jen zlobí, a ještě jí trošku vylupala. Ale Tonička asi ve třech dnech skonala a maminka si dlouho vyčítala, že ji bila na samém prahu smrti."
 |
 |
Partie z Budislavských skal od K. Liebschera. Z knihy J. Otto Čechy - Východní Čechy
Kolem roku 1874 se Vincenc Kysilka nabídl městu Litomyšli za hajného do budislavských lesů. Hájil les jižně od Jarošova až k budislavskému Borku. K jeho povinnostem patřilo dohlížet na pořádek a zákonnost v městských lesích. Vyháněl báby, které s nůší si přišly na stelivo či chtěly nalámat si chvojí. K vážnějším přestupkům patřily krádeže dřeva, k nejvážnějším pytláctví na zvěři. V prosinci 1876 přistihl Vincenc Jana Peřinu, podruha z Jarošova, jak kradl čerstvou borovici o průměru 15 cm a délce 7 metrů.
Hájenství byla služba mnohdy nevděčná, neoblíbená a také i nebezpečná. O tom svědčí hlášení jeho nadřízeného, lesníka Josefa Klumpara z Borku, slavné městské radě v Litomyšli: "Dne 2ho t.m. (tj. 2.1.1877) o 11 hodinách v noci konal hajný Čeněk Kysilka z Jarošova v jarošovském oddělení jeho službu a spatřil, že tři mužské osoby v oddělení Kozinci jednu čerstvou borovici sice 21 cm tlustou a 14 metrů dlouhou skáceli, na tři kusy přeřezali a každý z nich jeden kus na rameně domů odnésti chtěl. Hajný Kysilka popílil za těmi samými a chytil z nich jednoho, kterého hned poznal, byl to Franc Faimon, č. 94 chalupník z Jarošova, když onoho Faimona za krk držel, přiběhl druhý s klickem (klackem) Faimonovi na pomoc, na hajnýho Kysilku s klíckem namířil, chtěl ho přes hlavu uhodit, hajný Kysilka ale odrazil mu klícek jeho holí a tím zachránil se, že klíckem uhoděný nebyl... Druhý den chtěl jsem se více přesvědčiti, pakli Franc Faimon nějaké ukradené dříví ještě v chalupě nemá, pročež požádal jsem starostu Václava Sýlu z Jarošova a šel jsem s hajným Kysilkou do chalupy Faimonovy hledati, kdežto jsme našli 1/8 sáhy syrového borového již rozštípaného a srovnaného, a na půdě měl ten samý 5 otýpek zcela syrových loučí, čítám jednu otep nejmen za 30 fr. Při našem prohlížení těchto loučí přiběhl Franc Faimon a jeho žena za námi na půdu, tento mně a hajnýmu zlodějů, potvor a pakáží nadal, hajnýho Kysilku Franc Faimon obouma rukama uhodil a kdybych já k nim nepospíšil, byl by Faimon Kysilku z půdy shodil, poněváč syn Franc na otce křišel - hoďte ho z půdy, já ho zde dole rozšlapu. Prosím Slavnou městskou radu by to Slavnému c.k. Soudu udané bylo, by oba Faimonové a žena jeho nejen za spáchanou noční krádež, také i za nectění a uhodění hajného potrestáni byli. Přitom Slavné městské radě podotýkám, že onen Franc Faimon i s jeho synem jsou hlavní lesní zloději, byli již mnohokrát v Litomyšli i v Chrudimi skrze lesní krádež trestaní." Podobně o necelý rok později (16. 11. 1877) přistihl Vincenc syny Josefa Střítezského z Budislavi, jmény Jana a Josefa, kteří v mladém lese stlaní hrabali,"... starší syn Josef chytil hajného ukrku, chtěje ho škrtiti."
Neměl to opravdu jednoduché. Hodně starostí, zřejmě i nepřátel a malá odměna za práci. Zpočátku měl služného 36 zlatých ročně, které mu bylo po 2 - 3 letech zvýšeno na 50 zlatek. V létě v roce 1877 společně se svým kolegou Václavem Vomočilem, který zodpovídal za jižní část polesí, požádali o další zvýšení platu. Dopis napsal mladší Vomočil a Vincenc se jen podepsal: "My, v nejhlubší pokoře podepsaní hajní co nejponíženěji prosíme Slavnou Městskou Radu by nám naše služné zvýšeno bylo, s této služby, to jest z 50 zl. ročního nezbývá nám mnoho po zařízení bot neb svědomitě 35 fr. jest málo na boty, ostatních 15 fr. nám zbývá na ostatní oděv na živobytí naše a naše rodiny, tedy musí každý nahlédnouti, že s 15 fr. nejni možné nám to všechno poříditi, nýbrž jen musíme dluhy dělat. Službu musíme konati jako v Knížecích neb v Novohradských nejen, že celé dni, také i v noci, což v udávání pokut důkaz jest, musíme bedliví býti, tak též tu samou přímost musíme zachovávati jako na jiných panstvích, a tím si velké nepřátele mezi lidmi děláme, a kdyby jsme tak jako na jiných panstvích službu nekonali, zase by jsme v našich povinnostech Slavné Městské radě žádost neučinili. Když ale v našem velkém přičinění neměli bysme živobytí, jen skromné a nemohli si jen toho nejpotřebnějšího oděvu poříditi, a jen do větších dluhů se přiváděli, nebylo by nám možné v této službě dlouho vydržeti, a neb v této službě jako hajní museli bychom též jiného zaměstnání k výživě naší rodiny hleděti, s čímž ovšem by jsme se Slavné Městské radě zachovati nemohli, neb lidé stále nás stopujou a každé té nejmenší příležitosti k krádeži hledějí použít, jen za čas jednou vzdálíme - li se k stání do Litomyšle, již se větší krádeže v lese dějou, tím více by kradli, kdyby nás viděli, že se s jinou prací zaměstnávat musíme, pročež chceme - li řádně, tak jak doposud jest Pan p. Lesní dosvědčit na jeho svědomí musí, naše povinnosti zachovávat a nemůžeme jiné práce hleděti, jen služby hájenské, a to nám nikoliv živobytí nenese. Doposud ráčejí se, mnoho vážené páni, jak chtějí, přesvědčiti, že ani našeho zdarví nešetříme a s tou největší pilností, ochotností, oddaností povinosti naše konáme, činíme si tu pevnou naději, že když se mnoho vážení páni o naší věrnosti a pilnosti přesvědčiti se ráčejí, že pak též náhled bude a naše služné se zvýší, pročež co nejpokorněji prosíme, Mnoho vážení páni, ráčejí nám služné zvýšiti, bychom jsme mohli alespoň jen skromné živobytí více již se přičiniti nemůžeme, než jest doposud se přičiňujeme, a pakli někdy nějaké zlomyslné udání od lesních zlodějů na nás obdržejí, mnoho vážení páni, prosíme co nejponíženěji, ráčejí se hned přesvědčiti, že jest to jen msta, že nechceme dle nařízení Pana p. Lesního lidem dělati v lesích co by chtěli, jak to někdy bylo, kdyby jsme měli přátele zde mezi lidmi, nebyly by lesy v tom pořádku, jako nyní jsou, jsme si vždy každou minutu jisti, že kdykoliv, mnoho vážení páni, přidou se přesvědčiti, že nikdy nebudeme pohaněni, nýbrž vždy pořádek se najde a vždy takové zlomyslnosti od zlých lidí se pohodí. V Budislavi dne 5ho srpna 1877, v nejhlubší poníženosti oddaní služebníci Václav Vomočil, hajný Vinzenz Kisilka, hajný".
Městská rada se zabývala jejich žádostí koncem září 1877 se závěrem, že "záležitost tuto při příležitosti udělání a na jisto postavení předpočtu příjmů a vydání městské obce na rok 1878 v spravedlivé uvážení vezme, do kteréžto doby tedy žadatelé konečné vyřízení jejich zmíněné žádosti očekávati mají." Pravděpodobně jim bylo vyhověno buď již v následujícím roce nebo o něco později, protože v r. 1882 je v dokumentech zmínka o platu 75 zl. ročně a naturáliích ve výši 3 sáhů dříví.
V té době jejich nejvyšší představený, litomyšlský městský nadlesní Jan Seemann pro srovnání pobíral ročního služného kolem 500 zlatých. Člověk byl to moudrý, učený, ale "...hlučný a prudký, často sakrující a hromující, muž pěkné hlavy s orličím nosem, s krásnými do ryšava plavými vousy přes prsa měkce splývajícími, v zelené čepici francouzského střihu, s širokým, rovným štítkem a se stříbrnou portou - Jan Seemann, městský lesní kontrolor, pak nadlesní, typická figura staré Litomyšle." Jednou přišel do Jarošova ke Kysilkům na návštěvu nebo inspekci. O této návštěvě se zmínil i Alois Jirásek ve svých pamětech, týkajících se jeho působení v Litomyšli:
Seemann "...jako myslivec chodil v zelené čepici. Dával si ji šít po francouzské módě, poněvadž byl velký ctitel Francie, zvláště pak Napoleona I. Na vyjížďky do lesů, na hony míval velký plášť, kterému říkal po maďarsku kepeněk. A pořád, za mlada, za stara, s těmi krásnými, dlouhými vlasy do ryšava plavé barvy, pak prostříbřené bílými prameny. ...Pro ty vousy byl i svatým, na chvíli svatým, to když jednou v zimě, v den sv. Mikuláše, za husté vánice vstoupil v zimní čepici a v "kepeněku" do šeré světnice osamělé hájovny v budislavských skalách. Té chvíle byli v jizbě jen děti hajného. A jak se znenadání zjevil na prahu posněžený muž dlouhých vousů v řasnatém plášti, lekly se a v té náhlé, svaté hrůze, že přišel sv. Mikuláš, padly na kolena a sepialy ruce. "
"Tatínek jako hajný býval celý den po lesích, stavovával se denně povinně v borecké myslivně, kde mu ukládali dost ponižující práce. Představený Klumpar byl člověk zlostný a jeho žena lakomá. Na oběd třeba ani přijít nemohl a tak si zvykal do hospody k Motyčkovům u Budislavě, kde utápěl leckdy svou alteraci, přinesenou jednak z myslivny od Klumparů, jednak z toho všeho, že přišel o mlýn."
Litomyšl v době, kdy Vincenc Kysilka st. býval městským hajným Z knihy J. Otto Východní Čechy
Lesní a hájenská služba nemohla Čeňka uspokojit. Začal asi dosti pít a službu zanedbávat. Naráží na to i Klumpar, který 24. 2. 1882 oznamuje městské radě, že dle jeho svědomitého uznání ve zdejším okolí jedinou osobu, které by se služba hájenská svěřiti mohla, prozatím udati nebo ponavrhnouti nemůže. A dále píše, že "z většího dílu jest zdejší statnější lid v pískovém lomu zaměstnán, jiní zase této služby neschopní hledějí tkalcoviny a skoro bez výjimkoy v Budislavi lid jest kořalce oddaný." Asi se v té době zabýval možností hajného Kysilku ze služby propustit. Ten však v létě onoho roku se sám rozhodl zelené služby zanechat. Vyskytl se mu totiž k pronajmutí mlýn Kusých ve Vranicích.
Dne 2. srpna 1882 lesní Klumpar dává na vědomí svým nadřízeným, že hajný Čeněk Kysilka z Jarošova oznámil mu v pokoře, že si dne 30. července najmul mlýn ve Vranicích a pročež dává ze služby výpověď. " Uvolujíc se ten samý nejdéle do 15ho srpna t. r., tak jak doposud věrně sloužiti, po dni 15ho srpna však již službu hájenskou konati nemíní, jelikož se 16ho srpna do najatého mlýna stěhovati bude." Nakonec službu vykonával jen do 2. 8. O den později lesní přijímá do služby na místo odstupujícího hajného Č. Kysilky v oddělením jarošovském Jana Zerzána z Budislavi. Klimpar opětovně zdůrazňuje, že tento "jest nejschopnějším člověkem k službě hájenské. Jest doposud zachovalý, čilý a hlavně žádný piják." (A zase ta poznámka o alkoholu ! Chce naznačit, že se starým hajným bývaly v tomto směru problémy ?)
Čeněk důvody své výpovědi uvádí v dopise ze 7. 8. 1882 litomyšlské místní radě:
"Dle příčiny, že jsem v pokoře podepsaný od služby hájenské s mojí rodinou živ nemohl býti, musel jsem se po jiném živobytí starati, tedy náhodou se mně podařilo ve Vranicích mlýn najmouti, s této příčiny děkuji co nejponíženěji za dřivější přízeň a oznamuji, že služby hájenské od 3ho srpna 1882 vystupuji." Má však obavy, že mlynářství mu již nemusí jít jako dříve, a proto si ponechává zadní vrátka: "... kdyby se však v městských lesích služba hájenská v takové příjmy změnila po některém čase, že by od toho živ mohl býti, prosím pak opět o dřívější přízeň a chci pak opět tak poctivě a věrně a spravedlivě jako minulých 10 roků sloužiti."
Jak k mlýnu přišel, uvádí dědeček ve svých pamětech. "Kusá ve Vranicích byla mlynářka vdova. Měla dvě nezaopatřené děti, jejichž poručníkem byl vranický mlynář Koníček z hořejšího mlýna Jeho jeden svobodný syn měl pronajatý Kusých mlýn, a když se mu to nehodilo, nabídli to tatínkovi."
Mlýn byl vzdálen asi 15 minut od Jarošovské chalupy. Matka s dětmi zůstávala v chalupě, jen otec Vincenc přes den mlel ve mlýně. "Otec jako mlynář byl velmi oblíben, byl levný, a tak měl mletí stále zavaleno z Jarošova, Nové Vsi, Vranic, Olšan a Chotěnova." Na hořejším mlýně mlynář Koníček měl málo práce, a tak se přičinil o to, aby se mlýna Kusých opět ujal jeho syn. "Otec přijal odstupné 60 zl., a ač smlouva byla ujedná na na 6 let, vydržel tam sotva dva roky."
V té době zemřela dcera Františka. Bylo jí osm let. "Vždy naříkala, že ji bolí hlava. Potom stonala na horkou nemoc a pak úplně ohluchla. Naši s ní chodili k lékaři pod Nové Hrady, který ji trochu vyléčil, že slyšela, když jsme jí to mluvili do uší." Nakonec však ulehla a zemřela. "Pan doktor našim řekl, že dobře se stalo, že by byla déle i řeč pozbyla."
Dědeček vůbec s láskou píše o všech svých sourozencích, zejména o obou zemřelých děvčátkách Františce a Toničce. I po letech je člověku smutno, když tyto řádky pročítá. Asi tyto všechny rány osudu přiměly Vincence Kysilku, že začal opět shánět mlýn do nájmu. V Nových Hradech, ve Rvasicích, Pusté Rybné, ba až v Jimramově. Nebylo z toho nikde nic.
Švagr Antonín Vilímek mu doporučil, aby si zařídil krupařství. že ve Svratce je volný krupařský krámek. A tak Vincenc s manželkou, dvěma dospívajícími dcerami a dvanáctiletým Vinckem na podzim r. 1884 se stěhuje do 20 kilometrů vzdáleného městečka Svratky na českomoravských hranicích.
