[Předmluva] [Úvod] [Počátky] [Protireformace] [Svítání] [Touha] [Doma]
Genealogie jedné české mlynářské rodiny
Část třetí
Mlýn v Horním Újezdu na Hraničkách
dům č.p. 8staré/9 nové (zbořen r. 1998)
Dosud známé kořeny rodu Kysilků sahají do poloviny 16. století. Jak jsem se již zmínil v úvodu, při říčce Desné, zvané také Desinka, leží od nepaměti pět kdysi samostatných dílů vesnice Horní Újezd. Víska, zvaná i Láskoves či Láskova Ves, Cíkov, Hraničky, Krásnoves a Lubníček. Nejblíže Dolnímu Újezdu je Víska, dnes čítající asi 40 domů, rozložených od údolí Desinky a na stráních kolem úvozu k polím směrem ke Krásňovsi.
Nahoře na konci úvozu po levé straně cesty stojí chalupa se starým číslem popisným 103. Podle nejstaršího urbáře litomyšlského panství z roku 1548 ji obýval jakýsi Prokop se svou rodinou. Nalezl jsem sice ještě jeden starší zápis z roku 1535 v nejstarší dochované gruntovní knize litomyšlské , z něhož jsem byl však schopen přečíst jenom zlomek. Podle tohoto zápisu Prokop z mlejna koupil roli a obydlí v Horním Újezdě. Přitom u přívlastku "z mlejna" nemohu se vší určitostí potvrdit, že jsem jej přečetl správně.
Mlynářství v tomto kraji bylo velmi rozšířeno. V povodí říček Desná, Loučná a Novohradka klapaly desítky mlynů. Již ve 14.století se uvádějí mlýny v Tržku, Litomyšli, Nedošíně, Hrušové, Sloupnici, Němčicích, Opatově, Trstenicích,Litrbaších, Poříčí, v zaniklé vsi Rzi, v Desné, Újezdě, na Hraničkách, ve Ždáru a Osíku. Zdeněk Nejedlý v Dějinách Litomyšle jmenuje v Poříčí mlýn již před rokem 1361. Platil se z něho ročně biskupský úrok ve výši 1 kopy,25 1/2 grošů českých. V Dolním Újezdě se připomíná mlýn již před rokem 1347, kdy náležel biskupství litomyšlskému a byl již tehdy o 3 složeních..
K roku 1557 se na celém zámeckém litomyšlském panství počítají 42 mlynáři.O Horním Újezdě se zde praví, že "v tej vsi mlejnů sedlských jsou tři o pěti kolech moučných."
Majitelé mlýnů tvořili spolu s rychtáři vesnickou aristokracii. A mlynářská hrdost a sounáležitost se tradovala a přenášela po staletí. Mlynáři ze širokého okolí se navzájem znali a upevňovali své přátelské a rodinné svazky. Museli umět víc než jen mlít obilí. Ukládalo se jim mlýny nejen stavět, ale vsechno v nich od toho nejmenšího zhotovit. Bylo obvyklé, že mlynář byl zároveň i tesařem. Sám opravoval nebo vyráběl potřebné díly mlýnského zařízení, soukolí i mlecího složení, křesal a vyvažoval mlýnské kameny, opravoval stoupy, rozuměl pracím spojeným s úpravou vodních toků, stavbou jezů a mlýnskych stok.
Mlynářství z Orbis Pictus J. A. Komenskeho
Ve Vísce se připomíná mlýn, na němž r. 1548 hospodařil mlynář Machovec, o kousek dál proti proudu říčky, v místech, kde silnice od Sebranic a Krásnovsi ústí na dnešní silnici z Poříčí do Dolního Újezda a Litomyšle, a kde se dodnes říká na Hraničkách, stojí zbytky dalšího mlýna, kdysi o jednom složení. Možná, že jde o tentýž mlýn, který již r. 1398 byl předmětem sporu mezi litomyšlským biskupem a kapitulou. V roce 1548 v něm hospodařil nějaký mlynář Tobiáš. Třetím mlýnem, položeným asi 200 metrů nad předchozím, byl v Cikově mlýn Jiříka Lizáka, či Ležáka. V sousedních obcích klapaly tři mlýny v Dolním Újezdě a alespoň dva stály v Desné.
Podle zápisu z r. 1535 byl tedy Prokop z mlejna. Jsou to sice jen dohady, ale myslím si, že Prokop pocházel z mlýna vésského a že mlynář Machovec byl jeho příbuzným, spíše bratrem než otcem. Za prvé pro tuto skutečnost svědčí ten fakt, že kdyby pocházel z některého mlýna ve vedlejších obcích, v zápise by nebylo prostě řečeno, že je z mlejna, ale přívlastek by byl rozšířen o jeho bližší určení. A za druhé, Machovcův mlýn byl nejen nejbližší, ale navíc, jak se ještě v dalším dozvíme, Prokop měl syna Macha a Machovec v r. 1548 může být jen přezdívka, aby se rozlišili dva Machové v jedné vesničce a jedné rodině. Mach jako mladý a Machovec jako starý - možná i jeho kmotr. Jak ale říkám výše, jsou to vše domněnky, postavené na tom, že jsem správně přečetl část onoho zápisu.
Další zprávu o Prokopovi máme až z roku 1566. Toho roku, totiž v sobotu na den "svatého Mistra Jana Husi", pořizuje v sousední Desné mlynář Prokop Vésský svou poslední vůli a vzápětí umírá. Zde jsem přesvědčen o tom, že se nejedná o shodu jmen, ale že Prokop ve Vísce v r. 1548 je totožný s tímto mlynářem Prokopem v Desné.
Prokop v přítomnosti svědků, Marka, rychtáře desenského, a Jana Čermáka, odkázal mlýn v Desné s příslušenstvím svému synu Vávrovi za 286 kop míšeňských grošů. 30 kop má Vávra zaplatit závdavkem v hotových penězích a dále ročně platit po 8 kopách. Dále uvádí syna Macha na gruntě v Vísce, kde má nesplacených 136 kop, Jana, jenž má též živnost (-jemu poroučí 27 kop), Jíru a Jakuba. Dcery jsou Manda a Gedruda. Škoda, že jsem zatím nenašel příslušný text v v některé gruntovní knize litomyšlského městského panství, kam Desná svou větší částí náležela, a kde by byly uvedeny všechny splátky i osud majitele mlýna. Je možné, že se uvedený zápis nedochoval, protože nejstarší gruntovní kniha městských vsí obsahuje záznamy z let 1516 - 1543, pak je mezera asi 30 let a další gruntovnice se datuje až v letech 1572 - 1597
Nevíme, jak se Prokop na uvedený mlýn dostal, a ani nevíme, o který mlýn v Desné se vlastně jedná. Ves byla roztříštěna majetkově mezi různé vrchnosti. Díl patřil městu Litomyšli a litomyšlskému špitálu. Podle hlavní knihy litomyšlské, která obsahuje záznamy od r 1402, se v Desné počátkem 15. století připomínají dva mlynáři - Řehoř a Vít. Druhá část byla až do roku 1582 součástí rychmburského panství a na jeho pozemcích r 1408 stál mlýn, jenž vlastnil pověstmi opředený Vavřinec Toulovec z Třemošné. Později, r. 1582 se uvádí jako majitel tohoto mlýna Ondřej Kalaš.
V Desné tedy byly původně dva, nebo i tři mlýny Bližší určení není možné, protože pro Desnou nemáme k dispozici urbář, takový, jaký existuje pro zámecké litomyšlské panstvi z r 1548. Vycházíme - li s pozdějších pramenů 17. století, horní mlýn (č.p. 62) se nacházel v západní části obce pod desenskou svobodnou rychtou a dolní mlýn (dnešní č.p. 50) stál nedaleko cikovského mlýna Ležákova, který byl již na pozemcích hornoújezdských na protějším břehu Desné. S vysokou mírou nejistoty můžeme předpokládat, že rychmburské pozemky ležely v západní části vsi, a tak mlýn, který patřil našemu Prokopovi, můžeme snad ztotožnit s mlýnem dolním, v 19. století mlýnem Chadimovým.
Kdy vlastně Prokop po roce 1548 do Desné přišel ?
V Gruntovní knize zámeckého panství se vyskytuje k r 1557 zápis, podle něhož Víšek Baštovský koupil v Osíku od mlynáře Prokopa mlejn s rolí, loukou a zahradou za 820 kop míš. Rád bych nad tímto zápisem mávl rukou a myslel si, že jde jen o shodu jmen, stejně jako v případě mlynáře Jana Prokopů v Litrbaších r 1558, ale zaráží mne způsob zápisu. Každý zápis té doby totiž začíná označením vsi, jíž se týká. A v tomto případě písař původně napsal Actum Augezd, poté slovo Augezd škrtl a přepsal na Ossýk.
Pokud by se i v tomto připadě jednalo o našeho Prokopa, znamenalo by to, že někdy mezi léty 1548 - 1557 se dostal na mlýn v Osíku, nejstarší syn Mach zůstal ve Vísce, druhý syn Jan provozuje už tehdy živnost mlynářskou v Litrbaších, zatímco Jíra, Vávra a Jakub jsou ještě nedospělí. Tomuto výkladu ale protiřečí poznámka k roku 1567, kdy Víšek Baštovský platí Prokopovi ještě poslední splátku za osecký mlýn, avšak Prokop byl tehdy několik měsíců již po smrti. Za rok po Prokopovi, pravděpodobně na podzim r. 1567, umírá syn Mach ve Vísce a zanechává po sobě manželku Annu a blíže nejmenované děti. Grunt přechází na Jiříka, syna Holubů, který jej koupil za 290 kop a splácí je sám, či jeho potomci až do r 1603. V tomto zápise se jmenuje výslovně Prokopův syn Jan Novák z Bítovan (u Žumberka ?) a Vávra, kteří si pravidelně za sourozence docházejí pro dlužné peníze.
Co se stalo s mlýnem v Desné a komu dále patřil, nemáme bohužel zprávy. Zdá se, že Vávra někdy v následujících letech (1566 - 1569) přepustil mlýn svému nejmladšímu bratru Jakubovi. Vávra se zde naposledy uvádí k r. 1569, kdy v sobotu před sv Žofií "Vávra Vésský přinesl z Sádku spravedlnost Jakubovi, bratru nejmladšímu svému, náležitě 1 kopu 53 grošů a 3 d." a vypadá to, jako by na mlýně už nehospodařil.
Údolí Desné u Horního Ujezda od Karla Liebschera.
(Reprodukce z knihy J. Otto - Čechy, Východní Čechy, 1908)
Dalším datem v našem vyprávění je rok 1569. Uvedli jsme, že v Horním Újezdě stály tři mlýny. Tím prostředním byl mlýn na Hraničkách, na němž podle urbáře panství r. 1548 hospodařil jakýsi mlynář Tobiáš, který platil vrchnosti svatojiřského úroku 13 kop, svatohavelského též a mimoto čtyři věrtele ovsa. Po Tobiášovi mlýn držel od roku 1556 Jakub, jehož mlýn přišel na 400 kop míšeňských grošů. Dalším majitelem byl Jíra Prudík, od nehož tento mlýn získal roku 1569 Vávra, řečený mlynář.
Vávra mohl mít v té době mezi dvaceti a třiceti lety. Dá se předpokládat, že se jedná o Vávru ze sousedního desenského mlýna, syna Prokopa Vésského? Zde s pravděpodobností, blížící se jistotě, odpovídám ano. Časová posloupnost v tomto případě přesně souhlasí. Vávra v Desné se objevuje naposledy r. 1569, již ne jako mlynář desenský, ale jako Vávra Vésský a současně kupuje mlýn na Hraničkách. Pátral jsem snad již ve všech městských litomyšlských knihách z 16. století, ale přece jen definitivní důkaz pro toto tvrzení jsem nenalezl.
Vávra zakoupil mlýn na Hraničkách za 730 kop grošů míšenských. Vzhledem k jejich složitosti nikdy nebyly mlýny levnou záležitostí. Počátkem 16. století se pohybovala cena venkovských mlýnů okolo 200 - 400 kop míšenských grošů a v 70. letech téhož století se ztroj až zčtyřnásobila. Na hotovosti zaplatil 145 kop, zůstatek měl splácet každoročně na sv. Jana Křtitele vždy po 30 kopách. S mlýnem obdržel "... dvě krávy dojný, prase jedno, slepic s kohoutem pět ...". Stalo se to v sobotu před sv. Máří Magdalenou, t.j. 22. července 1569 ještě podle starého juliánského kalendaře.
Zajímavá je poznámka v zápisu o koupi mlýna, že součástí jeho příslušenství je i "... zbroj přední, zadní a kuš. " V té době bylo totiž povinností nejen šlechticů, ale i zemanů, svobodníků a rovněž i některých poddaných, držet a mít v pohotovosti určenou výzbroj a výstroj pro případ četných bitek a válek.
V roce 1582 při jedné z ročních splátek se Vávra mlynář uvádí již jako Vávra KYSYLKO.. Je to zatím nejstarší zmínka o našem příjmení, či příjmí, jak se dříve říkávalo. Co dále víme o Vávrovi ?
Pojednání o vývoji našeho příjmení - 
Osud jeho a jeho rodiny trochu poodkryje zápis, který jsem objevil v knize kšaftů z let 1600 - 1651 z poddanských vsí panství Litomyšl. Vavřinec (Vávra) zemřel roku 1606. Dne 22. února pořídil svou poslední vůli poté, co poznal "... ležie v težké nemoci, ale užívaje paměti dobré a rozumu zdravého, ... že s tímto světem bídným musím se rozžehnati a na onen se bráti." Své pořízení, neboli kšaft učinil před čtyřmi svědky, poctivými sousedy z Horního Újezda - Jiříkem Podlubnickým, toho času rychtářem, Matoušem Ležákem, Matějem Zdenkem a Pavlem Kalibánem.
Mlýn odkázal svému nejstaršímu synovi Václavovi : "Ten, aby hospodářem byl a svršky tyto aby byly předány k témuž mlejnu, co náleží k řemeslu mlynářskému. Ty všechny věci, dobytku hovězího dvě krávy a jalovici, sedm slepic s kohoutem a obilí, všechno, co jest ho koliv ve stodole, to při mlejně zůstati má ..." Mlýn si šacoval na 800 kop a nakázal synovi, aby se s ostatními dědici podle toho porovnal. Své manželce a Václavově matce Anně mělo být ihned hotově vydáno 200 kop, sto kop míšenských bylo určeno na zaplacení dluhu a "... jestli která kopa (z toho) zůstane, tu poroučím Anně Michálkový dceři svý", a dalších 100 kop v hotovosti Petrovi, nejmladšímu synu. Zbývajících 400 kop mělo být rozděleno na čtyři rovné díly a ty měl Václav splácet každý rok sobě a svým sourozencům. V následující větě však uvádí dětí pět: "Anna Michálková, Salomena Purgkrábková, Václav a Petr, čtyři aby měli rovný díl, bez Jiříka Trávnického, ten aby na nic nepotahoval, jen toliko, aby jemu 10 kop odtud vydáno bylo, nic více, a tak bude odbyt."
Proč Vavřinec považuje za nutné jmenovitě uvést, že Jiřík Trávnický kromě 10 kop nemá na nic nárok? Že by se s ním byl ve zlem rozešel a do smrti se nesmířili? A byl to vůbec jeho syn? Mohl to být i zeť po některé další zemřelé dceři. A další zajímavost: Syn Petr zřejmě v té době nepobýval doma, protože Vavřinec v závěti na dvou místech píše: "poroučím Petrovi, synu mému nejmladšímu, aby jemu vydáno, jen když toho potřeba bude..." a "... Petrovi, když by k místu přijíti měl, ... tři korce žita, dva korce pšenice, sud piva, ... jeden včelín ...". Další informace o Vavřincovi nemáme k dispozici. Během svého pátráni jsem nikde nenarazil ani na stopu Petrovu. Od Vavřince přes staršího syna Václava se však vine zřetelná a silná niť, která spojuje vsechny dnešní Kysilky z Dolního a Horního Újezda, Chotěnova, Osíka, Seče, Mladočova a zřejmě i Sebranic, Lubné, Vysokého Lesa a Lezníka.
Václav Kysylko při smrti svého otce Vavřince v roce 1606 má již alespoň pětadvacet let. Již v roce 1601 se mu narodil syn Jan, který byl zřejmě nejstarší z jeho pěti dětí, o kterých víme. Po Janovi následovali Magdalena, Justyna, Ondřej a zřejmě v roce 1622 nejmladší syn Vít.
Přes Čechy se přehnaly válečné bouře třicetileté války. Země byla vydrancována, obyvatelstvo zdecimováno, sociální postavení poddaných se nevýslovně zhoršilo a jejich útisk zvýšil. Kysilkův mlýn zřejmě bez úhony válečná léta přečkal a Václav svůj majetek i rozmnožil. V roce 1630 přikoupil louku zá 14 kop míšenských a o rok později se ujal pustého gruntu s rolí po Janu Dibyšarovi, kterou koupil od Marka Zavřela za 80 kop míšenských , od něhož získal i zmíněnou louku. K čemu však měl nový grunt, když mu zároveň náležel i mlýn?
Možná, že mlýn už tehdy přepustil nejstaršímu synu Janovi, kterému bylo již přes 30 let a čekal s manželkou Salomenou syna, jenž se zanedlouho v roce 1632 narodil. Dali mu jméno Jiří. Dědeček Václav provdal už i obě dcery, Magdalenu a Justynu. Nejmladší syn Vít teprve dorůstal . Václav umřel koncem roku 1649 nebo počátkem roku následujícího. Jan v té době už má 48 let, Vít dvacet sedm. Jak vyplývá ze zápisu v gruntovní knize, podle něhož se Jan ujímá mlýna, další sourozenci Mandalena, Justyna i Ondřej jsou již po smrti. Ondřej zanechal sirotka malého, o němž není více zpráv.
Hlavou rodiny se stává Jan. Patří mezi vážené sousedy, byť se neřadí mezi sedláky, ale jen k chalupníkům. Vlastní 7 korců polí, dvě prasata a po jedné krávě a jalovici. Nemůže se měřit s nejbohatším sedlákem ve vsi Jiříkem Pazourem, který má 60 korců rolí, tři koně, krávy i jalovice a k tomu 12 sviní. Nebo s Rosypalem, Měchurou či Zemanem ze svobodné rychty. Má však mlýn, a to ho řadí do vyšší kategorie. Je jedním ze tří obecních konšelů. Jak jsem se již zmínil, manželka Salomena v roce 1632 mu porodila syna Jiřího, druhý syn Matěj se narodil zřejmě v roce 1636.
Podle tzv. seznamu dle víry panství litomyšlského dle stavu k 2. 4. 1651 byla rodina již katolická. Misionářská činnost jezuitů a premonstrátů asi vykonala své. V celém panství ze 7517 osob je asi jen 1/10 uvaděna jako nekatolíci - většinou čeledíni, děvečky a pohůnci - a u všech je uvedena možnost nápravy, t.j. navrácení se do lůna jediné římskokatolické církve svaté. Seznamy nechal vyhotovit správce panství Jiří Dubčanský. Je možné se však domnívat, že správce a vrchnost se chtěli zalíbit pražskému místodržitelství, jak si dokázali poradit s kacíři.
Jan zemřel v roce 1655 a majitelem mlýnu se stal jeho starší syn Jiřík Jeho potomci drželi mlýn na Hraničkách až do 80. let 18. století. V roce 1783 jej prodal Jiříkův prapravnuk Jan Kysilka svému švagrovi Josefu Hájkovi. Mlýn totiž vyhořel a Jan Kysilka se tak zadlužil, že mu nic jiného nezbývalo. Později se usadil v Horním Újezdě v chalupě čp. 131/117. Celá tato větev Kysilků, počínající Jiříkem Kysilko, se velice rozrostla a dodnes sídlí v Horním i Dolním Újezdě a jejich širokém okolí.
   |