[Předmluva] [Úvod] [Počátky] [Protireformace] [Svítání] [Touha] [Doma]
Genealogie jedné české mlynářské rodiny
Část pátá
V době, kdy se Jiří Kysilko přestěhoval s manželkou a dětmi do Kamenného Sedliště, syn František má právě 10 let a po dalších deseti letech, koncem roku 1745 se žení s Dorotou, dcerou Františka Bulvy z Chotěnova. První tři děti se mladým manželům narodily v Poříčí, asi na mlýně Kárských. Vyvstává otázka, proč tam, když v té době dávno obývají mlýn v Kamenném Sedlišti. Přesně rok po svatbě (22. 11. 1746) se narodila Máří Magdalena a za dalších dva a půl roku (13. 8. 1749) dvojčata Václav a Anna. Někdy v době jejich narození, nebo krátce poté, zemřel jejich dědeček Jiří ve věku kolem 60 let.
Dne 9. února 1753 se konečně František - téměř ve 30 letech - stává hospodářem ve mlýně. Po roce a půl se Kysilkům, tentokráte už ve mlýně, narodil druhý pár dvojčat - František (nedožil se ani 1 roku) a Jan. Bylo to 20. října 1754. Později měli ještě jedny dvojčata, Františka a Dorotu a nakonec ještě jednu dceru Lidmilu, ale zřejmě ani jedno z děti se nedožilo dospělosti. Vysvědčení cechu mlynářského v Litomyšli z r. 1779 Přešly dvě desítky let. Františkovy děti dospěly. Nejstarší Marie (Máří Magdalena) se vrátila do mlýna v Poříčí, kde se narodila. Provdala se totiž za Františka, syna mlynáře France Kárského, potomka onoho Jana Kárského ml., po jehož smrti se přiženil do Poříčí pradědeček Petr Kysylka v roce 1684.
Vysvědčení cechu mlynářského v Litomyšli z r. 1779
Synové Václav a Jan se vyučili u otce mlynářskému řemeslu. Starší Václav se oženil na podzim roku 1773 s Annou Rovenskou z Kamenného Sedliště a po půl roce převzal od otce Františka mlýn. Zaplatil mu v hotovosti 35 kop a zaručil jemu a matce vejminek až do smrti. František zemřel v 55 letech roku 1779. Podle zápisu v pozemkové knize a dle starých katastrálních map si můžeme učinit obrázek, alespoň v hrubých rysech, jak mlýn vypadal. Nacházel se na západním - horním konci Sedlistě na pravém břehu Desné. Stavení bylo dřevěné, o dvou nebo o třech světnicích, mlýnici a komorou na stropě, mlýn byl o jednom složení. Na stavení navazovaly tři chlévy a stáj. K mlýnu patřila zahrada, sad a pole. V rohu stála líska. Na zahradě se pěstovalo zelí. Poloha náhonu a mlýnského kola nejsou známy.
Druhý syn Jan, který byl rovněž mlynářem, dostal vyplacen svůj podíl na mlýně, stejně jako matka a obě sestry. Začal se proto ohlížet po mlýně a nevěstě v okolí, aby se mohl osamostatnit. Jako v případě jeho dědečka Jiřího, i zde sehrála rozhodující roli náhoda.
Zápis o postavení mlýna č.p. 2 v Kamenném
Sedlišti v r. 1729
Grundbuch ueber Emphyteutische Mühlen v. 1694
Na opačném konci vesnice, vpravo od cesty k Budislavi, stál od roku 1729 nový mlýn o 1 složení (dle indikačních skic stabilního katastru z roku 1841 jediné zděné stavení ve vsi - č.p. 2 v Kamenném Sedlišti), který s povolením "milostivé vrchnosti na panský půdě" vystavěl na svůj náklad Matěj Pakosta, bratr (?) mlynáře Vavřince Pakosty z horního mlýna, téhož Pakosty, který utekl do Pruska před čtyřiceti lety, a na jehož mlýně začal poté hospodařit Jiřík Kysilko. Vrchnost popustila Matějovi k mlýnu dva kousky pustého pole, nebo kopaniny. Z mlýna do důchodu měl povinnost ročně odvádět 12 krejcarů. V roce 1759 předal mlýn svému synu Danielovi, který však brzy (asi 1762) zemřel. Matěj Pakosta nadále tedy vede mlýn a v roce 1767 jej odevzdává svému vnuku Antonínovi, synovi po nebohém Danielovi. Ani Antonín nehospodařil dlouho. V letech 1775-1776 téměř celá rodina Pakostů vymřela, naposledy sám mladý mlynář, ve věku málo přes 30 let. Zůstala pouze těhotná manželka Kateřina z rodu Melšů, děvčátko stejného jména a děd Matěj Pakosta, který tak přežil svého syna i vnuka.
Dvaadvacetiletý Jan Kysilka se za půl roku poté, v létě 1776 přede žněmi s vdovou Kateřinou oženil. Oženil se s vědomím, že na mlýně bude hospodařit pouze na určitou dobu. Pokud Kateřina porodí syna - pohrobka po mlynáři Pakostovi - to Jan odevzdá mlýn jemu za 25 let. Pokud by však potomek byl pohlaví ženského, mlýn převezme žijící Pakostova dcera Kateřina, až dospěje a provdá se. Za svědka na svatbě mu byl bratr Václav, který kromě podílu na otcově mlýně je mu povinen předat svatební výbavu - 3 měřice pšenice, 3 měřice žita, dvouletou jalovici na maso, jednu kopu grošů na koření, půl sudu piva a jednu dojnou krávu.
Bratr a švagrová byli kmotry většiny jeho dětí. První Helena, která se narodila až tři roky po svatbě, do měsíce skonala. Dne 10. prosince 1780 se narodil syn Václav, pradědeček mého dědečka. Dalšími dětmi byly Anna, Jan Danyel, František, opět Helena a Marie Magdalena.
Mlýn v Kam. Sedlišti čp. 2., post. r. 1729. V
letech 1776 - 1796 na něm hospodařili Jan Kysilko s manželkou Kateřinou.
V r. 1796 se mlýn vrátil do rukou jeho nevl. dcery Kateřiny z rodu Pakostů.
Po jejím sňatku s Josefem Střítezským jejich potomci zde bydlí dodnes. Foto 10.9.
1988.
Přišla osmdesátá léta 18. století a s nimi osvícenecká vláda císaře Josefa II. Dne 13. října 1781 byl vyhlášen toleranční patent. První prosincový den se dostavili obecní rychtáři na vrchnostenskou kancelář do Litomyšle, kde v řeči německé byli seznámeni s jeho zněním. Do 5. prosince 1781 z deseti obci panství se přihlásilo k evangelické víře 1111 duší, v městských vesnicích 1238 poddaných. Během dalších dvou měsíců se počet přihlášek rozrostl na zámeckém panství na 1541. V Lubné se přihlásilo k nekatolíkům 69 poddaných, ve Stříteži 29, v Širokém Dolu 50. Dalšími středisky byly obce Bučina, Heřmanice, Horky, Lažany, Javorník, Morašice, Seč, Vysoká, Jarošov a Budislav.
Podle patentu byly státem tolerovány jen dvě nekatolické církve - evangelická luteránská a evangelická reformovaná (helvetská). Asi právě proto, že text císařského patentu byl přednesen v němčině a jeho výklad se předával dál zkomoleně ústním podáním, většina nekatolíků se hlásila k nepovolené staré českobratrské víře svých otců a dědů. Ve svém vyznání víry z února 1782 píše rychtář Mikuláš Střítezský: "... my víru tu svatou vyznáváme, ...jak někdy staří bratří čeští vyznávali a až posavad vyznávají, v lámání chleba, pití z kalicha posvátného, konfessi tu českou bratrskou stvrzujeme."
Katolická církev se polekala rychlého růstu nekatolíků. Proto měli všichni, kdož se k nekatolickému náboženství přihlásili, doložit svou přihlášku bližším zdůvodněním, proč chtějí přestoupit, a zda znají principy nových náboženství. V březnu 1782 začala pracovat komise, která vyšetřovala, zda přihlášky jsou správně vyplněny, zda zdůvodnění jsou postačující a zdali nebyl dotyčný k přestupu donucen jinou osobou. K bratrské víře se původně přihlásil ve dnech 4.-11.2.1782 i Jan Kysilka s manželkou, zatímco jeho starší bratr Václav zůstal katolíkem.
Farář P.Tomáš Arazim z Dolního Újezda žaluje biskupské konsistoři dne 17. ledna 1782, že Pavel Pakosta a mlynář Jan Kysilka z Kamenného Sedliště, "když duchovní domy a příbytky žehnal, potupně vzkázali, že oni obyčejné koledy nedaj, za loňský rok že dali vloni, za letos že oni dávati budou jen svýmu knězi nebo správci." V březnu 1782 před náboženskou komisí, která vyslýchala nekatolické poddané panství litomyšlského, doslova Jan Kysilka a jeho manželka Kateřina prohlásili: - na otázku, jaké jsou víry: Oba dva beránkové, pod lámáním (chleba atd.); - dávno-li jsou při té víře: Já, muž, 5 let a já, jeho žena, od narození; - jaké víry byli jejich rodiče: Moji, totiž muže, rodiče byli katolíci, moji ale, totiž ženy, byli evangelíci; - proč od katolické víry odstoupili: Proto jsem já, muž, odstoupil od katol. víry, že ta (tj. beránkova) se mně líbí; - chtějí-li k víře katolické zpátky přistoupiti: Neodstoupíme ani jeden ani druhý od ní (t.j. beránkovy).
Páter Arazim je dle stejného zdroje nelichotivě charakterizuje jako "oba taky nad míru lidé zlí. Ona, totiž manželka téhož Kysilky, utrhačka veřejná u přítomnosti mnoho lidí, mlečův, svatých a obrazův." Jan Kysilka měl však zřejmě problémy i s evangelickým duchovním v Proseči, pastorem Štěpánem Gaalem, který ve svém přípisu vrchnostenskému úřadu dne 12.12.1791 žádá, aby mu byl úřad nápomocen k nedoplatkům z Poříčí a Kamenného Sedliště. Jan Kysilko mu byl mezi jinými evangelíky dlužen 20 kr. za tento rok.
Přiblížila se doba, kdy Jan bude povinen vrátit mlýn nevlastní dceři Kateřině z rodu Pakostů. Kateřina se v roce 1792 nebo 1793 provdala za Josefa Střítezského z Kamenného Sedliště. Záhy se jim narodil syn Jan Střítezský, pozdější mlynář v Horním Újezdě 8/9, rychtář, písmák, známý včelař a výrobce varhan. Napsal v letech 1820-1860 své paměti, v nichž zachycuje život Hor. a Dol. Újezda v první polovině minulého století. Tyto paměti jsou však dnes bohužel nezvěstné. Kateřina s manželem a synem bydlí spolu s rodinou Jana Kysilky ve mlýně a čeká na rok 1796, kdy jí bude pětadvacet let a podle smlouvy zdědí mlýn po svém dávno zemřelém otci. Jan Kysilka hledá proto v okolí Újezda vhodný mlýn, kde by se s manželkou a dětmi mohli usadit, ale nic nenachází. Proto se přihlásil dne 2. 10. 1795 na městském úřadě v Litomyšli, že by chtěl na svůj náklad postavit v obci Budislavi pilu, a žádal o přidělení vhodného místa.
Budislav. Ilustrace K. Liebschera z knihy Čechy, Východní Čechy
Město Litomyšl mu prodalo celkem 4 měřice pozemků (topograf. numera 368 - 370) za sumu 105 zl. v hotovosti. Jan Kysilka se dále zavázal k placení ročního úroku 1 zl. 25 kr. do obecní pokladny a namísto povinnosti 26 dnů ruční roboty k finanční úhradě 3 zl. 54 kr. Během roku je pila s chalupou postavena (Budislav čp.114) a rodina Jana Kysilky se stěhuje do Budislavi, zatímco na mlýně v K. Sedlišti se definitivně usazují manželé Střítezští.
V roce 1800 šestačtyřicetiletý Jan postupuje chalupu s pilou synu Václavovi, dvacetiletému mládenci, za 800 zlatých. V lednu 1804 se syn Václav Kysilka žení s Kateřinou, dcerou Matěje Vacka z Budislavi čp. 81. Dne 6. ledna 1804 v Budislavi za přítomnosti svědků Jana Rejmana a Václava Šplíchala a s povolením rodičů byla sepsána mezi snoubenci svatební smlouva: "Když tak sobě ... nastávající manželé lásku, věrnost a upřímnost manželskou přislíbili, tehdy z ohledu jejich a svého zaopatření, následující dorozumění mezi něma bylo."
Otec nevěsty se zavázal vydat ženichovi věnem 150 zl. v hotovosti a jednu krávu, obdobně ženich přinesl do manželství výše uvedenou chalupu v ceně 800 zl. Zanedlouho nato,v roce 1808 je Václav přijat za "polumistra" cechu mlynářského v Litomyšli, jak o tom svědčí dopis z rady města Litomyšle: "Protože Václav Kysilka, tovaryš mlynářský oné k obdržení práva mistrovského předepsané potřebnosti jest provedl, a cech mlynářský ve své pod datum 20ho Decembris a.d. zanešené zprávě proti žadatelovi nic nenamítá, pročež tomu samému dle připuštění Dvorního listu dat. 29ho dubna 791 právo mistrovské od magistrátu s tím doložením se uděluje, že on, aby jakožto polumistra pořádně přivtělen byl, při zdejším cechu mlynářským se patřičně hlásiti má."
Téhož roku novopečený mlynář zakupuje mlýn ve Vranicích č.p. 13 v romantickém údolí Vranického potoka pod majestátnými skalami Toulovcových maštalí. Vesnička Vranice vznikla až v 80. letech 18. století (1789) na katastru tří obcí (Jarošova na městském panství litomyšlském, Nové Vsi a Boru na panství Nové Hrady). Počátkem 19. století zde žilo asi 120 obyvatel. K Jarošovu patřilo devět domů, k Nové Vsi 11 a 4 chalupy k Boru. Církevně byly Vranice podřízeny čtyřem farám: katolické v Mladočově, Nových Hradech a Proseči a evangelické v Proseči. Mezi lidem bylo rozšířeno dřevařství, obuvnictví, dýmkařství a tkalcovství. Zemědělství jen živořilo na chudých kamenitých políčkách.
Mlýn a pila byly postaveny ve Vranicích někdy před rokem 1780, kdy je vlastní jakýsi Matěj Víšek. Po jeho smrti (asi v r. 1780) mlýn spravovala vdova Anna. Ta se roku 1781 provdala za Františka Petrů, jenž měl o mlýn pečovat do "vejrostu nejmladšího syna Matěje Víška, Jana." Mlýn však pod jeho správou "nejvejš spustl a ... pila ... docela v zkázu jest přišla." Mlýn by "skrze nemožnost dalšího hospodaření otčíma (t.j. Fr. Petrů) by odprodán byti a do cizích rukou přijíti musel", a proto vrchnost v r. 1793 souhlasí, aby mlýna se ujal nejstarší Víškův syn Josef a zaplatil odstupné právoplatnému dědici Janovi, celkem v kupní ceně 305 zl. Poddanské povinnosti, spojené s mlýnem, představovaly 26 dní pěší roboty, úroku na sv. Jiří a sv. Havla po 11 kr. 4 1/2 d., z praní prádla 2 kr. za rok, za vodu 4 zl. 40 kr. a 34 ks šindelů in natura. K mlýnu patřilo 3 1/4 měřice orné půdy a téměř 9 měřic luk, zahrady a pastvin. Při ocenění mlýna s nově vybudovanou pilou, stodolou a polnostmi, byla stanovena hodnota jeho na 2130 zl. 30.8.1806 koupil mlýn Josef Ždiara ml. z Roudné za 3900 zl. Zdá se, že Josef Víšek byl k prodeji donucen okolnostmi. Mj. dlužil otci kupujícího téměř 1000 zl. V hotovosti Víšek obdržel 2000 zl., vzdal se práva na vejměnek a kupující splatil jeho dluhy.
Ždiara držel mlýn jen po dva roky do 28.6.1808, kdy jej postupuje našemu Václavu Kysilkovi z Budislavi za tržní sumu 5935 zl. Václav skládá na hotovosti 2801 zl., zavazuje se k zaplacení 1628 zl. během roku a přejímá na sebe dluhy do litomyšlské sirotčí kasy. Jak píše zápis v pozemkové knize: Josef Ždiara "přijav ... od kupujícího Václava Kysilky na tržnou summu 2801 fr., též z téhož dokonalého příjmu v nejlepším způsobu práva tuto řádně kvituje, a tím jemu dobrovolně odprodány mlejn se vším, co hřebem přibito a hlínou přimazáno jest, s pilou a pozemskýma případnostmi k jeho samolíbeznému dědičnému užívání a vládnutí (žádného více práva a jakékoli pohledávání na něm sobě nezanechávaje) přítomně do jeho ouplného vlastnictví s následujícíma přídavky, totiž 2 voškrty, 1 špic, 1 pemrlici, 1 dláto půdní, 1 sochor železnej, 1 zděř na kámen, 2 pytlíky, 2 žejbrovky, 2 toky (?), 2 násejpky, 1 truhlu odsejpací, 2 kramle, 1 hák, 1 pilník a 1 klíč k pile, odevzdává". Vymínil si, že jeho otec bude užívati " pod jednu měřici louky, pod 1 měřici role, na zahradě 1 třetinu, ke každým svátkům 1 čtvrci mouky, každoročně při času posvěcení chrámu páně 1/2 měřice pšenice a konečně 6 měřic vejmelného obilí každoročně hospodář jemu sypati povinen bude." Roku 1811 Josef Ždiara prodává tento vejminek za 125 zl. s výjimkou zmíněných 6 měřic obilí, které mlynář jeho otci i nadále bude muset odváděti. V roce 1812 byl odprodán i naturální vejměnek Josefa Víška, který dosud pobíral ročně 2 měřice sypaného obilí. Václav Kysilka zaplatil za něj 200 zl. "v bankocedlích a k tomu ještě 2 měřice obilí nasypal."
Václavův otec Jan Kysilka odprodal zpět městu Litomyšli budislavskou chalupu s pilou za 1500 zl. a přistěhoval se za mladými do mlýna, kde v srpnu (26.8.) roku 1815 zesnul. Zdá se, že Václav měl úzké vztahy s mlýnem již v r. 1804, kdy jeho majitelem byl ještě Josef Víšek, protože, pokud jsem se nedopustil chyby při opisování z matriky, nejstarší dcera Václava Kysilky a Kateřiny Vackové - Kateřina, se narodila ve vranickém mlýně 25. 12. 1804, t.j. 3 1/2 roku předtím, než mlýn koupil.
Po šesti letech dne 10. 6. 1810 se narodil první syn Václav a o dva a půl roku později opět po Vánocích další syn Jan (28.12.1812). Synové Václav a Jan se vyučili řemeslu mlynářskému - jak taky jinak !
Starší Václav dostává v lednu 1840 od otce mlýn ve Vranicích za 1200 zl. konv. měny. Pravděpodobně tehdy se blíží k závěru jeho sedmiletá vojenská služba, kterou vykonával u husarského pluku ve Vídni. 6. srpna 1842 sepisuje v Jarošově svatební smlouvu s Kateřinou Barčálovou, plnoletou dcerou Josefa Barčála z Olšan, č.p. 6, kterou ustanovuje o dva roky později spoluvlastnicí mlýna. Kateřina pravděpodobně záhy zemřela, protože Václav se podruhé žení 25. května 1852 v protestantském kostele v Proseči s Františkou, jedenadvacetiletou dcerou Josefa Kostlana ze Zderazu č. 28. Václav v prvním manželství byl bezdětný, ve druhém se dne 3. července 1853 narodil ve vranickém mlýně dlouho očekávaný potomek, který dostal opět jméno Václav. Synáček však záhy zemřel a otec Václav s matkou Františkou se rozhodli opustit mlýn a přestěhovat se do vsi Záboří u Proseče, kde vznikla velká obec reformovaných evangelíků - helvetů, kteří se zde usazovali z širého velkého okolí, aby byli blíže svému pastýři a Bohu. V následujícím roce 1854 (18.3.) prodává Václav vranický mlýn Janu Kokešovi za 4000 zl. konv. měny a tento o čtyři roky později jej postupuje manželům Jiříkovi a Kateřině Koníčkovým.
Mladší syn Jan si vzal za ženu Annu Paťavovou z Jarošova čp. 74, kde se usadil a kde mu manželka porodila roku 1836 syna Čeňka - Vincence, pozdějšího otce mého dědečka.
Pro první polovinu 19. století, i když to není doba tak vzdálená, jsem objevil zatím velmi málo autentických pramenů. Období od roku 1780 v tomto mém povídání nepovažuji za uzavřené a vyžádá si dalšího náročného pátrání. Tady již kromě archivních záznamů může pomoci částečně i paměť současníků dnešních i předchozích generací. Podobně i písemné a fotografické památky. Zde, v teto době a těchto místech, se vlastně uzavřel okruh a skončil úkol, který jsem si před lety dal, když jsem si prohlížel v dokladech svého tatínka rodokmen naší rodiny Kysilků, který počínal, či vlastně končil, v tak daleké minulosti na počátku 19. stol.
 |
 |
Na tomto místě stával ve Vranicích mlýn čp.
13/8, který v 1. polovině 19. století patřil Václavu Kysilkovi,
nar. r. 1780 v Kamenném Sedlišti. V zídce dnešního rekr. objektu zachován mlýnský
kámen
a opodál patrný náhon. Foto r. 1983
