O MLUVĚ OBYVATEL V NAPAJEDLÍCH

(1. část - Hláskosloví)

HLÁSKOSLOVÍ

I. Systém samohlásek

1. Vokál i je za staré i např. ve slovech bit, čisťit, ďíl, voďit, za staré y (zadní y už nevyslovují ani staří obyv., srov. mapa č. 1), např. štiři// štiri, dicki, visoko, po sykavkách s, z, kupř. sičet, sipat, jazik, za -í, příp. st. -ý, např. hlina, lipa, krit, zitra, zabit. Výraz minář znají již jen nejstarší obyv. Samohl. i bývá i  na poč. slov místo ji- nejen u starších obyv., např. iskra, inší, itrňica, ide, ve výrazech cizího pův. - cvikr, drezina, hic, mašina, ale i v jiných pozicích, viz dále.

2. Vokál -í- se vyskytuje za st. í např. veít//véít, pískat, dobří řemesňíci, v příponách jmen ( kapelňík, neboščík), ve slově říka (nejst. generace), kolípka, kríf, ve     3. os. sg. sloves 4. třídy (leťí, hoďí, musí), v l-ovém příč. níst, kvíst, říct aj., po s, z (nasípat, jazíček) u všech generací, za starší ie v adverbiích spíš, víc, dále písek, spívat, ďíra aj., za pův. ę , např. spodňí chodba, za st. -á- v     příp. smíl se, okřít, za st. é v  adv. míň, díl, ale i ohlídat se, otípka, talířek aj.

3. V Napajedlích se vyslovuje jen i; y, ý (dyby, týčka, rýpat aj.) užívá nejstarší a  střední gener. na Malenovicku(7) Viz bod č. 1. Srov. mapu č. 1.

4. Vokál -e- bývá ve výrazech vedeme, les, seno, ďeďina, za předhistor. ę, např. ječmeň, jetelina, ďekovat aj., za st. ’a - házet, ležet aj.(srov. mapa č. 3), za spis. í - jest, tlet, pjesňička aj., v přejatých výrazech kšeft, ofjera, presovat aj.

5. Vokál -é- je u nejst. obyv. ve výrazech céra, kolépka//kolípka, péří, v min.čase níst - nésl//nesl, míst - metl,  kamének //kamínek aj. V Nap. je podoba kvíst - kvetl, typická i pro uživ. v  dolské oblasti okresu. U  starší a střední gener. bývá -é před -j- a -ň- (vzéít, céňit, néňi,   srov. mapa č. 4), u onomatopoic. sloves břéskat, skřékat aj.

6. Vokál -a- bývá za st. a - volat, hlava, slaný, z voza, za předhistor. ę - ovech maso, pata, tahnút, svatý, telacko, za st. e - žlaza, u  subst. typu kaša, noša, ve 2. p. sg. subst. kovář - kovářa, stríca, do pola, ze srca aj., u  zájmen naša, vaša za st. ’a. Užívá se i -a ve výrazech plač, jama, blato aj., v inf. dat, tahnút aj., ve výrazech přejatých - kastról, lavor, maród, rabovat aj.

7. Pův. -á- je ve výr. kráva, práca, mráz, váš, potkáš, za předhist. ę - pátek, svátek, telátko, devátá, místo spis. í za st. ’á ve 3. p. pl. dušám, košilám, 6. p. pl. dušách, košilách, v 3. os. sg. i otáčá//otáčí, rozvážá, naháňá, dále dvá, obá, hnál, volál aj., ve výrazech cizího původu - fára, nátura, špás aj.

8. Vokál -o- na místě spis. o - horko, voda, rok, za předhist. ü , např. vichor, ve 3. a  6. p. pl. mask. a neu. (chlapom, mňestom, na duboch, v  zuboch// zubech, na vajcoch// vajcách aj. Ve střed. a ml. gener. pronikají do mluvy tvary shodné se SJ. (chlapúm, o chlapech, ve mňestech), v 6. p. pl. i tvary podle fem. (o robách - o zedňíkách, na oknách). Užívají slov koža, noša, možu, stoj// stuj, ve slovech cizího původu - akuzorát, do foroti, gořała, koštovat, počta aj.

9. Vokál -ó-bývá většinou. ve slovech expresív. a onomatopoických - nó bóže, pozór, chlópnút aj., v adv. dóm, ve výrazech cizího pův. demijón či demižón, kastról, motór, kór. Je i před -j-, -ň-, např. hójit, stójí, vyrójí se, hóňí, zvóňí aj.

10. Krátké -u- bývá za spis. u (< u, o7 ), srov. např. budu, ruka, zub, za spis. ou m. st. ú - husle, mucha, obut, m. spis. ú (tj. ů  < ó) - dutki, pujdu, za st.’u -břuch, košula, pokluďit, v akuz. sg. dušu, v neďelu, v dat. sg. ke křížu, g Hraďišču, v  1. os. sg. chcu, , pokřikuju, ve slovech cizího pův. - furt, luftovat, muzigant aj.

11. Vokál -ú- m. st. -ú-, např. úroda, úterý, úl, m. spis. ú (< st. ó) - kúň, púl, súl, 2. p. pl. časú, pú litra aj., -ou- (dlúho, hlúposť, kúsat, pečú, aj., m. spis. u - drúška, na lúkách, usnúl, tú, m. spis. í  (< ze st.’ú) - za silňicú, spívajú lútosť/lítosť, klúč//klíč (srov. mapa č. 1) apod. Jen v nejst. gener. se říká Chm.  ch mščí za -lu- (Chlum, chlumští)(8), Búslavice, búslafská za -ohu- (Bohuslavice). Je i  ve výrazech cizího původu - fúra, mundúr, šňúrka aj.

12. Obvyklé je ej za st. aj, např. dej, zavolejte, nejstarší, krejčíř, ve slovech cizího pův.- grejcar, hejtman aj.

13. Uslyšíme i sonantní krátké i dlouhé , , , např. b la, štampla, v čet, aj. Výrazy rychle mizí, v mluvě střed. generace je uslyšíme zřídka, mladí dlouhé sonanty neužívají vůbec. Dlouhé sonant. tvrdé se již v  mluvě rodilých obyvatel neužívá.

14. Slabičné je v příp. sed , os a slovech odvozených(9)

II. Systém souhlásek

Také v soustavě konsonantů se napajedelská mluva odlišuje od SJ i  od okolních. dialektů.

1. Souhl. b je jako v SJ - budú, dobitek, bjedovat, na místě spis. v - např. břískat, klebeťit, střízbí, na místě spis. p - charba, v přejatých slovech bágr, barák, buřt,buldozér, biřmovat aj.

2. Neznělé p je ve slovech potok, pata, pujdu, pije, v  přejatých slovech luciper, pant, permanentka, špitál, žumpa atd.

3. Souhl. m je jako v SJ - jama, mucha, mňech, moct za spis. n - pámbu, v  přejatých slovech mistr, muzikant, primicije, demogracije, šmirgl apod.

4. Hláska v je jako v SJ - tráva, vrana, viďet apod., ve slovech cizího původu - vercajk, švagr, hever, ve slově sakva m. sakra.

5. Souhl. f bývá ve slovech expresiv. původu - fiflena, fňukat, fúkat místo SJ v - fúsa a odvozeninách, ve výr. cizího pův.- futro, fára, kafé, knoflík, trefit aj.

6. Kons. d bývá jako v SJ - dat, deň, vdávat se, gdo, gde aj., místo spis. ď - ždárat, ždúrat a ve slově čarodeňica, ve výrazech přejatých - decimálka, dekl, demolovat, paradajka, vandr aj.

7. Souhl. t - cesta, tata, tadi, tele, tento, aj., místo SJ ť - řetaz//řeťez, v 2., 3., 6., 7.p. pl. tech, tem// tich,  tim aj., ve výrazech přejatých - trucovat, trefovat, štreka, erteple, akorát atd.

8. Kons. n - nos, nemocná, hnat, nosit, nebo // lebo, negdo, negde aj.

9. Souhl. ň - ve shodě se SJ - kúň, plaňina, žňa, ňemá, ňigdo, voňet, ceňit//céňit, naháňet aj., haňba - patrně analog. podle haňit, haňet, v expresívech - hňápat, chňápat (třískat), hňapit (spadnout, praštit někoho), kňučet.

10. Kons. z - brzo, koza, kozina (kůže i pach), zima, zitra, zloďej, zelení, leze, mrzne aj., v příp. zebrat, zehnat, zesednút.

11. Staré s - boski, hus//husa, kosa, líska (keř i rám na sušení ovoce), prasa// prase, sin, snáť, sucho, solit atd.

12. Užití souhl. r - bor, rana, škaredá, riba, rozbit, ve slovech cizího pův. regrút// legrút, revolvér// levorvér, armara//almara, richtovat aj., u slov uderit, dvírka, štiri//štiři a odvozeninách.

13. Souhl. ř - boří, kořeň, moře, řepa, řeka//říka, třást aj., proti SJ - modřat.

14. Hláska g je ve slovech přejatých, např. guma, galoše, galuska, místo k    -  gdo, gde, gdi a slovech odvozených, ve výrazech gágor//gágora (husa nebo krk), legátka, legrút// regrút, v expresivních výrazech cigáňit (lhát), cigana (lež), cingat se ( nepracovat) frgula (velký nos), galán, gramlat (kulhat), gramla, gramloň, ligotat se (lesknout se), žgráňat (škemrat), zgrblit (skrblit), zgarby (nepotřebné věci), giglat (kývat, hýbat), glgat (hltavě pít), grgat (říhat) aj.

15. Souhl. k - kanec, kostel, krast, krabica, kuchiň, lokeť, okolo, sklenka, pokazit aj., v přejatém výraze akuzorát, kredenc, koštovat aj.

16. Staré ch - břuch, hluchá, chleba, máchat, mucha, trochu aj., dále chebzová, v  expresívech - chňapat, chechtat se aj.

17. Kons. c - cesta, líco, práca, vracet, po ruce, v říce, celá, v expresívech cucat, cumlat, cuchtat aj.

18. Staré z (z předhist. ) - meza, na noze, druzí, cizí, sázet aj.

19. Ve výrazech čas, čert, česť, černá, dečka, kačena, kočka, večér, čaďit, nakuzročit, začat aj., v expres. čmuchat, čučet, čumňet aj. je stará souhl. -č.

20. Souhl. ž - bože, koža, rožek, každá, blížit, rozvážet, žena, žebrat, žito aj.

Skupinu ž + ď vyslovuje střední a mladá generace, starší vyslovují skupinu ž , např. dojížet, mlaž it, pohmožit se, spož eňí//spožéňí aj.

1. Tvrdé ł je jen řídce u starší gener. před pův. vokály a, o, , y, , např. łoj zbło, vołat aj. V  plurálu l-ového participia bývá jen l, u střed. a  mladé generace výhradně, např. skákali, spívali, vozili ( muži, ženy, děti).

2. V ostat. případech je l jediné - blísko, chlívek, vozit, pole, letos, slípka, lítat.

3. Kons. bývá ve slovech onomatopoických ( ingnút, ingat).

4. Na místě SJ žď bývá ž (opož ená, odjížet, spo éňí, žárat, ž ibek), zvl. v  expresívech a onomatopoích ( gat, igat, ignút, ogat aj.). Srov. kapitolu Výslovnost skupin hlásek.

5.  Skup. šč u mladé generace střídá novější šť - ešče//ešťe, klešče//kléšče, ščáva//šťáva, ščesťí, ščípat//šťípat, ščikat// šťikat (přeštípnout), déšč//déšť, luščit aj. Srov. i Výslovnost skupin hlásek níže.

6. Palat. retnic (p´ekné, p´ena, b´edovat - viz výše) se v Napajedlích neužívá (Viz mapa č. 1)

IV. Historické změny hlásek

Ze změn, které proběhly v nářečí na Napajedelsku vytýkáme aspoň ty nejvýraznější. Změnilo se:

a)  ł > u, ú - užica, užička, u MJ Chum//Chúm, Tumačuv, Žutavy, OJ Tusták; známo jen u starší generace.
b) v > u, ú - teprú//tepru (< tepr w); ojediněle jen nejstarší generace;
c)  v > b - břeščet, břískat i břed, klebeta, klebeťit, střízbá;
d)  v > f - fúsa;
f)  p > b - charba // chrpa; ojediněle u příslušníků nejstarší generace;
g) k > g - fagan;
h) g > j > ď - aňďel. U slov ledvá, krahulec není prokázáno, že jde o  starou změnu j > l (ľ ).

Kons. v zanikl - piovár, sliovica// šliovica; zánikem K v se vysvětluje i  prí (< praví).

U starších generací je ve slově slihovica změna v > h; může jít o vložení hiátového konsonantu h mezi vokály i + o po zániku původní souhlásky v.

ZMĚNY HLÁSEK V PROUDU ŘEČI

R á z

1.Ráz (znač. ) se vyslovuje u vokálů vyslovovaných po přestávce, např. aňi, Anna, enom, iskra, otevřít, uďit aj., kdežto před přestávkou se ráz vysloví jen u ostře vyslovené záporky ne , příp. u citoslovce a  (v dětské mluvě).

S o u h l á s k y   p o   p a u z e

Vyslovují se beze změny, např. budu, čeło, doma, ďełá, fijałová, gaťe, koťe, tuška, ťeško, rana, řepa, sila, šutr, voda, zima, žumpa, atd.

S o u h l á s k y   p ř e d   p a u z o u

1. Znělé párové konsonanty se vyslovují jako párové neznělé, např. zup, hat, řef, roch, zeť, vús, v imperativu drš, leš, pomoš, veť, ukliť to.

2. Ve spojení K + K před pauzou se vysloví se obě nezněle - brst (od brzda), drost (g. sg. drozda), íst (od ízda - jízda), křift (od křivda), žepř (gen. sg. žebřa) aj.

Výslovnost skupin hlásek

S p o j e n í V + V

1. Při spojení i + V v témž slově se vyslovuje hiátové j, např. Anglija, fijalka, gimnázijum, Marija, rádijo, sérija, třijadvacet apod.

2. Bez rázu se vysloví V + V na švu dvou slov - seli uš, zajďi aš tam, odešła od ďecek, stáli na ulici. Výslovnost druhého V s rázem je obvyklá jen v  pomalé řeči, např. ide ? około, ďecka ? uviďeli čerta aj.

3. Dva stejné V se na švu slov vyslovují bez rázu: tele enom zabečelo, ráno odešla, lechko otpovíš, kluci idú, dvojí ídlo atd.

4. Dva V jdoucí po sobě v nestejných slabikách se vyslovují souvisle, např. zaorat, naoko, paúk, neumím, doučit. Při pomalém a důrazném projevu se vysloví ráz, např. zaopatřit, ne uškoďí, ne odejdu aj.

5. Slovo ná - pův. no a - ná, kdy uš se vdá? ná či nemám pravdu?

S p o j e n í K + V

1. Výsl. K + V se obvykle nemění, např. basa, budu, daleko, pata, zbírat atd.

2 Spoj. K + V na švu složenin bývá bez rázu. Zachovává se i výsl. znělého K v  předponě - podorat, nadučit si, zostra, zostuďit, zúžit atd.

3. Za ji - (< ju-, ja-, je -) bývá na začátku slova i uvnitř slov často -i-, např. iná, inde, ídlo, ikra, ít, itrňica, itřňí, veít, zaít, přít (i + í) atd.

4. Výsl. ř na počátku slov a po V je znělá - řada, řeďit, oře, boří atd.

5.  Předložka i předp. se zní vždy ze: ze sestrú, ze sádlem zebrat, zehnat aj.

6. Výsl. K + V na švu dvou slov - většinou bez rázu. Neznělý K + V se mění ve znělý - tag ano, nosid aktofku, to big  ale nedala, u váz ešče, diž uš atd.

7. V pomalé řeči se objeví i výsl. s rázem, např. bit aj tam, zas ešče chce, šag on ví.

8. Neznělý K se mění ve znělý i při spoj. K + V, kde K = neslabičná předložka - g_advokátovi, v_aktofce, z_obilí, z_učitelama atd.

S p o j e n í K + K

Asimilace znělosti

1. Varianty výslovnosti ř:

a) Před neznělým K se vysloví nezněle, např. hořko, Mařka, uřkne, kuřte atd.
b) Uvnitř slova po K a před V se znělost řídí předchozím K, např. přehoďit, tři, stříkat, střelit, Břežňica, břuch, odře se,vře, zřezat atd.
c) Na švu slov se před znělým ř neznělý K mění ve znělý, např. drád řeže, jag řekneš, ňi říkad neide, mo řečí nenaďelá.

2.) Regresívní asimilace párových K je obvyklá v témž slově i na švu dvou slov. Předcházející K se asimiluje podle znělostní podoby K následujícího - hlatká, gdesi, fšeci, otpočívat, odbit, zbíhat se, ořeg bíł hin, hrag dala namočit, g domu, aj.

3. Před h bývá vždy regres. asimilace - g hasičom, šag ho dá, zhoďit apod.

4. Varianty výslovnosti v:
a) Uvnitř slova neasimiluje předcházející K- svatá, svoji, svjeťit. svíčka, kvičet, kvítko, kvúli(vá) tvúj, tvarúžek aj. Srov. mapu č. 2.
b)  Asimiluje se výsl. prefixu s před K v - zvést, zvážet, zvolit (svolit), zvéct (svést, svézt), zvírat; svrbit// svŕbit (svědit) // zvrbit//zvŕbit (poplést, vykonat špatně)

5. Na švu slov se asimiluje neznělý K před v: tag vede, jag víš, čerd vás nese, ňi vjeďet nemá, mo viváďel, na vjeříš, teg vjecí co má, to big vjeďela.

6. Výslovnost předl. k, s > g, z před zájm. váš, např. g vašemu// vašému, z vašim // vaším, kdežto před osob. zájm. vám, vama se vyslovuje k   vám, s    vama.

S p o j e n í K + K jedinečný

1. Asimilace většinou neprobíhá, např. chłapi, kláťit, smňešná, sňich, sňídat aj.

2. V 1. os. pl. imper. se neznělý K před m vyslovuje zněle, např. kubme to, poďme, veďme, neme, nepla me, pižme, podobně i mi zme.

3. Spodobu s před n u slovesa snášet nelze plně potvrdit, neboť již u nejstarších obyvatel žijí podoby znášet// snášet, znesla ho//snesla ho (“strpěla” i “snesla vejce”); před jinými jedinečnými bývají K znělé - zmíchat, zjednoťit, zňížit.

4. Při styku K neznělý + K jedinečný se (v celé vých. a severových. oblasti) mění neznělý K ve znělý - dibi jeła, už ječela, mo jeleňú, ňi nechcu, bečed mo nebudu, jag ňigdo, z muzikú, zjél mňe.

5. Předložky k, s + zájm. ňemu, ňím, nama, ňema se vyslov. nezněle - s ňím, s  ňú, s ňema, s nama, k ňemu, k ňí, k ňim.

7. Se zájm. náš, váš se předl. k, s vyslovují zněle - g našemu//našému, g našim, g vašemu, g vašim.

8. Na Napajedelsku se užívá tfúj, tfrdá, kfítko, sfíčka, ale v městské mluvě již převládají formy shodné se SJ - tvúj, svíčka, potvora aj. Viz mapu č. 2.

Z m ě n y  a r t i k u l a č n í h o  m í s t a

Při spojení některých konsonantů dochází k  asimilaci v místě artikulace. Mění se konsonanty ve skupinách:

1. mt, md > nt, nd - sen_to nedala, on ván_to poví, s tín_domem aj.,
2. np, nb > mp, mb - klemba, pámbu, pam Pařízek apod.,
3. nk > ňk v cizích slovech apod.- šraňki, fasuňk, plaňki ,
4.  tň, dň > ťň, ďň : zdaťňí, ostaťňí, hoďňe, seďňeme si, otpoleďňe atd.,
5. nť, nď > ňť, ňď - na gruňťe, muzikaňťi, heň_ťi, oň_ďełá,
6. dm, sm, zm > dn, sn, zn - sedn, osn, // sedum , veznu, vezneš
7. sk > šk - škrček, škřidla, škraň// škřaň
8.  sč (zč) > šč - kúšček, roščarovaná, ščesat, ščítat, š_čela aj.,
9.  mv, nv, mf, nf > v - dáł í _volno, ko va, kra flík, pá va, šéł se _vołat, dezi fekce, i vektíva, i vaze, tra vaj apod.
10.  nk, ng, mk, mg > k, g - fa gla, faša k, fu govat, fu kcijonáři, he kej, kmotře ka, se kej, dál se kozleťi aj.,
11. šc, čc se obvykle nemění - uš co mluvíl, máš cos chťeła, neš co fčíl, staříčci, teťičce, na zabijačce,
12. st > ct v inf. hňéct, kvéct, méct, pléct, vléct, zvl. u přistěhovalců.        U   rodilých obyvatel, zvl. mladší generace, je kvíst, vlíct apod.  Změna sl > šl, typ šliovica, šlupka byla zaznamenána řídce

 

D i s i m i l a c e  v   m í s t ě  a r t i k u l a c e

Skupiny artikulačně příbuzných konsonantů se oddálí ve skupinách:   tň    > kň - sekňic, sekňica ( ojed. starší obyvatelé), běžný je výraz svjetňic(a).

Z m ě n y   z p ů s o b u   a r t i k u l a c e

1.  kt > cht: trachta, pacht, dochtor - běžná i v mluvě střední generace,
2.  sch > sk - skovat, sk > sch je neobvyklé, schlopec // sklopec (past na tchoře) je výjimkou,
3.  pt > ft jen v ironickém označení fták (filuta), v apelativu jen pták,
4.  tch > tk - nátka (nachlazení) v nejstarší generaci,
5.  mn, mň > bn, bň - darebná, podarebňe aj., ojed. neforebná,
6. tch > sch - schoř jen omezeně u nejstarší a střední generace,
7. chř > kř, skř - křúpat, křen, omez. u starší generace skřipka
8.  m, n + sykavka (příp. ř), m, n + h, ch > nazalizace předcházejících vokálů: te~ ší, me~ ší, i~ žinír, i~ spektór, že~ ská, já se~ řekla, na to~ se domluvili, ti~ chťel říct.

 

S p l ý v á n í   s o u h l á s e k

1.  Splynou stejné K v témž výraze - plamená, plemení hřebec, viší, babičina kočka; v ml. gener. již plamenná, plemenní, višší, babiččina aj.

2.  Stejné K + K na švu slov - o_ tech dop, akorá_tag, a_sem přijde (až sem), to_sem šla, vléz_do vodi, chce bi_doma, o te_hodech, vyslovuje se i jeden K dlouhý - mášlapat (máš šlapat), nešli(neš šli), enomáš přít (enom máš).

3. U tť (dť), dď (tď) a nň > měkčení prvého K a splynutí K uvnitř slova i  na švu slov - poli_ďefčata, buďi_ďecko, oďelit rváče, o_ďeďini.

4. Nesplynou ťt, (ďt) ďd (ťd), ňn - nehleťte, hoťte to, poťte, plaťte.

5. ts (ds) > c - svjecké starosťi, ďecké koło, velehracké vježe, lické starosťi, napře_ci pokliďím, po_ctřechu, pře_chelnú, rá_ci přihne.

6. ťs (ďs) > c - a_ce ukáže, di_ce uřežeš, po_cem, hle_cem přít.

7. dz (tz) > - po im, spo emňe, o imi do zimi, plaka as nemáš, lozi a ňím aj.

8. ďz (ťz) > - hne avři, to bude, při itra, hne mizím, pí emňe, hrs rna atd.

9. tš (dš) > č - rači, vječina, huščí, počífka, po_čibeňicu aj.

10 ťš (ďš) > č - to_čla sama, di_čéł sám, sná_četří na auto atd.

11. dž (tž) > - vihoďielezo , rači biivá, oádného, mňeádnú aj.

11. ďž, (ťž) > - hnee příde, pusebřík, to elezo podej, necho ebrat.

12. tc (dc), ťc (ďc) > c - vírosci, pořá_cosi kuťí, pozva_cełú roďinu; srce, cérka, na kosce cukru, od oca, z Újesca, po_celofánem, hne_celá posmutňeła.

13. tč (dč), ťč (ďč) > č - očenáš, dosvječit, visvječéňí, hne_čekáł, sná_češe.

Konsonanty splývají při rychlejším tempu řeči, při pomalejším projevu nesplývají.

Z m ě n y   v e   s k u p i n á c h   s i b i l a n t   a   a s i b i l á t

1. Splývání v jednom slově:

zš > š - roščesat, roškubat, roščerťila se, rošířit záhon; zž > ž - rožížlavjená plotna, rožhavit, rožehnat se spolu; zř > ž - žídło.

2. Ke splývání na švu slov ( i na švu složenin) většinou nedochází, např. aš se začne, toš se uč, diž z domu šla, tož zisťiła, aš s tebú.

3. Splývání polosykavky se sykavkou:
cs > c - ňic_em nedala, kraí_cem sňedl, ví_cem neřekl aj.; cz > - narústlo mo emákú, bá ešitem, ňi e školi nevjeďela aj.; čs > c - hasické cvičéňí, holická břitva, pro_ce ptáš aj.; čž > - pro ebráš, oto árofkú, u ostatních skupin K, např. čš > č (za_čla seďet), cš > č (má mo_čatú), čz > (na abijá králíki), cž >    (oteaije, mo erú) aj. Oba K splynou jen v  rychlém nebo ledabylém projevu.

Z á n i k   a   z j e d n o d u š e n í    s o u h l á s e k

1. Ve skupině dvou souhlásek:
kt > k - kerá, nekerá; kd > d - diš, dovígdo, dovíco, dovíjak, ale gdo, gdi, gde; mň > ň v dat., akuz. zájm. 3. os. sg. m.- dáł ňe to, uviďí ňe; mn, mň > m - hromice//hromíce, hromička// hromíčka; ct > st - jedenást, dvanást aj.; čt > št -štiři//štiri, štvrtek, štrnást, štvrtka ; žď > ž - dlážit, drážit, hviží, mlažit.

2. Ve skupině tří souhlásek:
vžd > d - diť, dicki; ptv > tv -. kurotva// kurotvja, korotva//koroptva; vzp, vzb, vzt (vst), vzk, všč > sp, zb, st, zd, zl, sk, sch, šč - spírat, spomínat, zbuďit, steklá, stat (vstát), skázat, skřísit, náščeva aj.;zdv > zv - zvihnút; dvl > dl - podlikački, dnd > nd - sendesát; jfk > jk - fajka, ctn > cn - cnosť, ktr > tr - eletrika; svl > sl - visléct, slak; stb  > zb - zblo, stn > sn - ščasná, šesnást, masné (sádlo); stl > sl - esli// esi, jesli; stň > sň - vlasňí, vlasňe; štk > šk - ušknút; štm > šm - pošmistr; šťň > šň - dešňík, zvlášňí ; šťk > ščk - drščka, ml. gen. již šťk > šk - drška, drškatá; zdn > zn - prázná, prázňini, žhn > žn - rožnút.

R o z d í l y   v   p a l a t a l i z a c i    s o u h l á s e k

Upozorním jen na zásadní změny. Celý vývoj palatálních a nepalatálních konsonantů nelze v této studii podrobně analyzovat.

1. Vyslovuje se ř ve slově křída, nikoliv krida, srov. F.  Bartoš (10) .

2.  r místo SJ ř - štiri// štiři a odvoz. tvarech, dvírka, škaredá, uderit, v  adv. hore, ale jen pořád.

4.  j místo SJ d a st. ď - jásna// dásna, svajba. Tvary liďma, ďeťma// liďima, ďeťima - analog. podle liďi, ďeťi; svaďba se vysvětluje jako analogie podle svjeťit.

5. t v infinitivu sloves - ďełat, prosit, níst, píct; zakončení na -ť   není pro Napajedla typické. Doloženo je z blízkých Žlutav(11)

6. ť, ň m. SJ t, n u subst. i- kmen. a n-kmen. - kosť, ňiť, deň,aj., adv. otpoleďňa, starý přech. přít. seďňa, paďňa analog. podle imper. seďňi, paďňi.

8.   n m. SJ ň u neurčitých zájmen a příslovce - negdo, neco, nejak, negde.

11.   t m.SJ ť u zájmen. flexe tech, tím (tích, tím ) - analog. podle zájm. ten, teho // toho a podle tvarů tvrdých složených adjektiv - dobrích, dobrím.

P r o t e z e    a h i á t

1. Neužívá se protetického v-, tj. oko, okno, on, o co ťi ide// de aj.

2. Vyslovuje se ji-, je- > i-, e-, např. ideme, ídelňa, iskra, ešče, enom, příp. esli (srov. mapu č. 4). Mladá gener. užívá i podoby s j-  ješče, jesli, jenom, jinde.

3. Na švu slov a na hranici mezi předponou a slov. základem se u starší generace nevyslovuje j- např. žhavá iskra, poímat se, přiímat, véít, doít. Mladá generace vyslovuje přijímat, zajímat se, vejít aj.

4. i + V se vyslovuje s -j- : Anglija, batérija, fijalka, třijadvacet, partija atd.

5. Staré protetické j- je jako v SJ - jahoda, jehňe, ječmeň, jeden, jelen, inf. jest atd.

6. Protet. h- bylo ve slově hárešt.

7. Hiátové v užívá střed. a mladá gener. - pavúk, pavučina proti paúk, paučina.

P o b o č n é    s l a b i k y

1. Místo SJ mlha je mhla.

2. Počáteční  j- zaniklo - hra, mám, méno, pomenovat, ve tvarech sme, ste. Sloveso nejsu, nejsi má v  3. os. sg. neňí// néňi. Ve tvaru préz. jít bývá idu, ideš, idú, v   mluvě mladších obyvatel du, deš, de, inf. ít, imper. ďi, ďeme, ďete (jinde poť, poďme, poťte). Futurum: pújdu//pujdu, nájdu//najdu (s délkou u nejst. gen.). Viz v  kapit. Časování.

3.  Slovo lžíce, lžička má podoby lžica, lžička, užica, užička; poboč. slabika byla odstraněna změnou l > u.

4. Místo SJ chřtán se užívá h tán, ch tán se sonant. , pobočná slabika zanikla.

5. r, l se vyslovují jako sonanty na začátku slov před dalším konsonantem - bňí, d hnu, t ňí, z no, v čí htat , p ňit, vna aj.

6. Sonant. je -r- i uvnitř slova - itňica, jadňička, kotmelec.

7. Sonant. je -r u slov brat, lot, Pet, svet, -- u jmen na -s - smis, úmis_,, v mask. l-ových particip.
nes , hráb, pás , zhas, véd// ved, moh atd.

8. Zaniká -l- ve výrazech jablko - japko, řemeslňík - řemesňík, ve skup.    -dlko: ceďíłko, struhátko, zrcátko. Výrazu sedlĄcká užijí jen nejstarší obyvatelé.

11. Číslovky sedm, osm mají sonantní - sed , os , mladá generace volí podobu sedum, osum.

Z m ě n y   a n a l o g i c k é

Řadu hláskových změn vysvětlíme analogií podle jiných tvarů téhož výrazu, např.

1. Nom.a akuz. sg. daň, hrsť, kosť aj. vznikly např. podle podob daňe, drzosťi aj.

2. Dat. pl. ďeťom, liďom, instr. pl. ďeťima, liďima - analog. podle tvarů ďeťi, liďi.

3. Nom.sg. mráz, púst ovlivnily délku v jiných pádech, např. f púsťe, na mrázi.

4. Podle sg. hříbje, holúbje, púpje vznikly asi tvary s -j- v pl., např. hołúbjata, hříbjata a zdrobněliny hołúbjátko, hříbjátko, púpjátko.

5. Analogií tvarů dat. a lok. vznikly i podoby gen. sg. f. tej, jednej, hodnej (nebo té, jedné, hodné ) a tvary mojej, vašej// tí jední, hodní, mojí, vaší.

6. Podle pův. forem pl. moji, mojich je i nestažené moja, svoja, moje, mojeho aj.

7. Gen., lok. dvúch//dvouch ovlivnily i podoby dvúm//dvoum, dvúma //dvouma.

8. Podle pečeš, utřeš, umřeš se vytvořilo paradigma - 1. sg., 3. pl. a  imperativ: peču, pečú, peč; vleču, vleč; pomožu, pomožú, pomož aj.

9. Tvary chcú// chcou ve 3. pl. jsou podle sg. chcu, chceš.

10. Podoby umijú // umijou je podle umím, umíš.

11. Podle sg. padňi, pošli, sedni. jsou někdy i pl. podoby kašlime, kašlite, padňime // kašleme, padňeme, zavřete.

12 Tvary sg. smíl, smíla se jsou analog. podle pl. smíli se (pův. tvar smieli se)(12)

13. Tvary narústl, narústla,narústlo, porústł vznikly podle infinitivu rúst

A n a l o g i e   p o d l e   p ř í b u z n ý c h   s l o v   a   t v a r ů

1. Podoba liďi má -i podle chlapi.

2. Tvary lok. sg. po lesi, na provazi, ve špitáli, dat., lok. sg. v  basi, kasi, kozi, nom., akuz. pl. hlase, voze, obraze, gen. sg., nom., akuz. pl. bříze, z  base, koze - analog. podle “měkké” flexe, k nimž v mluvě napajedel. obyvatel patří.

3. Dat. pl. ďeťom, liďom - podle tv. oráčom, chlapom.

4. Dat., lok. pl. dlaňám, dlaňách, kosťám, kosťách, příp. i na hodách, na kolách, po polách nověji pronikají podle typu žena, rúža.

5. Nom., akuz. pl. adj. flexe neuter zdravé ďecka, malé písmena se unifikovaly podle nom., akuz. pl. fem.a mask. neživot.

6. Tvary teho, temu, ňikeho aj. - napodobení tvaru jeho, jemu.

7. Podle adjektivní flexe vznikly tvary tích, tím.

8. Adverbia mňeko, richlo, veselo atd. končí na -o jako adverbium skoro.

9. Adverbium dokáď, hneď, posaváď, snáď aj. - analogicky podle diť, toť.     V  Napajedlích se již užívá i tvarů dokud, doposud, hned, posud, snad.

10. Adv. fčilkaj// fčílkej, fčílka, fčílki, hneťkej, dneskej, dneska, toťkej, toťka, toťki, fčiléj, zaséj aj. přijala přípony podle jiných tvarů. Tvarů s  aj užívají přistěhovalci z východních moravskoslov. území.

12. Příslovce a předložky kvúlivá, indová aj. lze vysvětlit analog. podle sotvá.

13. Adverbia pomali, pomalički, fšadi vznikla podle panski, ďecki.

14. U slov střešňa, střevíc, střevo, střep je s podle středa, stříbro.

16. Výraz strmisko má patrně m m. n podle strmá či strmňet.

Z m ě n y   n e a n a l o g i c k é

Metateze hlásek

1. v - b > b - v: hedvábí //hedbáví
2. n - r > r - n: parchant,
3. l - r > r - l: kraml, cerel,
4. r - l > l - r: palazór, levorvér,
5. j - r > r - j : mar(i)jánka,
6.  mž > žm:  žmúrat mžúrat.

Asimilace na dálku

1. o - u > u - u: jen ubrus, obrus,
2. u - o > o - o: kurotva, koroptva,
3. p - k > k - k : kříkopa// příkopa,
4. s - č > š - č : škrček,
5. s - ř > š - ř : uškřítaná,
6. š - r > š - ř :  škraň//škřaň,
7. ž - z > ž - ž : žížeň,
8. ž - ř > ž - ž : žížlavá,
9. ř - z > ř - ž : Břežňica,
10. r - l > r - r : revorver,
11. k - t > k - k : škrkat, škrkanec,
12. i - e > i - i : i~žinír,
13. e - i > e - e : medecína.

Disimilace na dálku

1. ř - ř > ž - ř : žebř, žebřiňák, žebřina,
2. r - ř > l - ř : pliskíř, pliskiřica,
3. k - k > v - k : vdákat,
4. r - r > l - r : almara//armara, klistír, kulírovat // kurírovat, legrút, regrút, lejstro,
5. r - r > r - l : šporhelt,
6. e - e > i - e : ciment.

 

Zánik hlásek disimilací
se týká předložky krzevá, krs // skrzevá, skrs, substantiva minář. Výrazy se vyskytují i v mluvě nejstarších obyvatel jen ojediněle.

Podobně mizí i staré výrazy - egzecírka, kaprál, mašinkvér, maširovat, jarmak , tarmak apod. Reálie zanikly, výrazy ze slovní zásoby obyvatel mizí.

K V A N T I T A

Často se liší délka vokálu ve spis. jazyce od délky v   mluvě napajedelských obyvatel, např.:

1. -é- ve skup. čér-, žér- za pův. čr-, žr-// čŕ-, žŕ- u nejstarších obyv.- čérní, čért, žértka// žŕtka. Mladá gener. užívá jen -e-(černí, čert, čerpat).
2.  -é-, -ó- v základu číslovek šéstí, sédmí, ósmí již jen u nejstarších obyv.
3. U jednoslabič. subst. díšč//déšč, pás.
4. U dvojslabič. substantiv sklínka, víra, céra, drúška, fára, klíšče, kúlňa, říka, vŕba; krív, ve tvaru v zímňe (roč. období) x  v  zimňe ( v chladu) aj.
5. U dvojslabičných neuter jádro, játra, péro, v léťe, gen. pl. vrát.
6. U neu. staveňí//stavéňí - péří, pazdéří, psáňí, tŕňí. Pravidelně je dlouhý vokál před ň - brusléňí, kaméňí, lešéňí, stavéňí aj., viz mapa č. 4. Je-li kvantita ve slabice předcházející, dloužení nenastane - křížeňí, léčeňí aj (13)
7. U adjektiv přivlastňovacích je bratrú, súsedú, Petrú.
8. U živ. mask. číslovek dvá, obá, tří//třé, štiří//štiřé (srov. mapa č. 4), číslovky šéstí, sédmí, ósmí u starších uživ.; s čísl. púł// pú u nejstarších obyv. jsou varianty púl šestej// púl šestéj//púl šéstéj, pod. sedmej, ósméj//púl šestí, sedmí, osmí. Varianty svědčí o  vývoji kvantity i vokalismu městské mluvy Napajedel na rozhraní dolských dialektů.
9. U zájm. múj, tvúj, svúj, náš, váš bývá v gen., dat., lok., instr. sg. é nebo í, např. mojého// mojího, tvojého, tvojího, g  mojemu// mojímu, instr. z naším. Různost tvarů ( i generač. diferencovaná) svědčí o současném vývoji mluvy v Nap. a  okolí. Tvary jsou analogií složené flexe adjektiv.

Změny analogické

10. Dlouhé sonant. , , jen u nejstarší generace (pod dnem, t ňí, d cat; p ňit aj.,viz kapit. I). U mladších uživ. je , krátké; kvantita přežívá u mladé gener. v expresívech (b kat, škkat aj.); d-, t - se u mladých uživ. mění v  lú-// lou- (dlúhá, slúp// dlouhá, sloup). Podoba s lou- je obvyklá v  mluvě obyvatel Nap., Kvítk..
11. Krátký V mají jednoslabič.infinitivy s vokalickým kmenem, srov. např. bit, rit, jet, chťet, brat, hnat aj., víceslabič. inf. pichat, povidat.
Slovesa s kmenem konsonant.mají v inf. délku, např. níst, píct, tíct, pod. nést užívají přistěhovalci z výchmor. oblasti a část starší generace.
12. Particip. l-ové: slovesa s kmenem konsonant. - kvantita je ve všech tvarech - nésl, nésla, néslo, nésli, védl , slovesa s kmenem vokalickým - kvant. v  mask. sg. - bíl - bila, bilo, hňíl, ďelál aj.
13. U sloves 2. tř. je kořenový V buď vždy krátký, např. kapnút - kapl, pichnút - pichl, sednút - sedl, nebo vždy dlouhý, např. bĺknút - bĺkl, bŕknút, fŕknút, sípnút, zdřímnút aj.
14. V Nap. je běžné dloužení V -ó, -é před j-, ň-, např. dójit, hnójit, napójit, clóňit, zvóňit, océňit; boléňí, stavéňí (viz Hláskosloví a mapa č. 4 ).
15.  U sloves plakat a moci jsou v Nap. tvary krátké - plaču, plačeš, plačú, možu, možeš. Až mladší generace užívá tvarů múžu, múže, múžou.
16. Ve shodě s okolními dial. je krátký V u dvojslabič. substantiv - jama, klada, saňe, blato; březa, leto, dveři i dveře nebo dveřa; hlina, lipa, špina, sito, Laďa, Maňa aj.. Není provedena změna ó > ů a ztráta kvantity u slov kolňa, koža, noša. Vyslovuje i mucha beze změny v -ou-.
17. Rozdílný vývoj kvantity v SJ a řadě morav. dialektů se týká typů hrach, mak , plač, prah, prach, sňech, vjetr, loj, klih, lih, bit,šit, dat, znat, chťet, mňet (viz kap. I a odd. Časování).
18. Kvůli neprovedeným hláskovým změnám nebo analog. vyrovnávání s  jinými typy flexe jsou krátké vokály v  3. a 6. p. pl. mask. a neu. (chlapom, mužom, mňestom, polom, o  mužoch, vajcoch. Viz odd. Tvarosloví.

Z v l á š t n í p ř í p a d y

Dlouhé samohlásky:

1. -á proti SJ -a: na svatého Jána, káčer, listopád, pápež, potkán, stolář, chrásťí, márná , nenapádá, indá, ináč,
2. -é//-í proti spis. -e : kléšče//klíšče, krév//krív, réž//ríž, sklénka//sklínka, večír, spíchat, čérná, zápor. né,
3. -ú//-ó proti SJ -o: babúfka, díščúfka, rústł, adv. dúle, vlúňí, adv. dóm, pozór,
4. -ú proti spis. -u: žalúdek, úzení maso, rúbat,
5. -í proti SJ -i : blížňí, opíca, fšímnút si, sťískat,
6. -ŕ, ĺ proti SJ r : vŕba, vŕšek, vĺček - u nejstarší generace.

Krátké samohlásky:

1. -a proti SJ. -á: cestař, domkař, kameň, hrabje, babúfka,
2. -o proti SJ -ú (ů ): mostek, rožek, koža, noša, zostat, možeš, stone, imper. stoj //stuj, adv. hore aj.,
3. -u proti SJ -ou: husle, mňekučká, suchunká, teplučká, obut, vizut,
4. -e proti spis. -í: březa, březoví, ďefčica - vše spíše u starší generace.

Některé rozdíly dokládají již předhistorický vývoj české délky, mladší rozdíly jsou dokladem řady změn analogického vyrovnávání délek v různých tvarech téhož slova nebo mezi různými slovy.

< [Úvod] [Tvarosloví]>